Jak jsem chtěl fandit fotbalu aneb Vlajka pro Tibet

Úterý, 17. Červen 2008, rubrika Nezařazené

Národ žije fotbalem. Vlastně, národ žil fotbalem. Celý národ, kromě mě. Hospody byly plné nadšených fanoušků, ulice byly plné aut s českými vlaječkami. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak se do tohoto šílenství zapojit, jak nejlépe vyjádřit svoje emoce. Až někdy předevčírem jsem konečně dostal ten nápad - taky si dám na auto vlaječku. Tibetskou.

Celý národ byl na nohou a podporoval český tým. Tým lidí, kteří jsou placeni za to, aby přitáhli k obrazovkám diváky, protože spousta firem je ochotna zaplatit astronomické peníze za to, že ti diváci uvidí reklamy na jejich produkty. Bohužel se nemůžu zbavit pocitu, že o nic jiného v tom divadle zvaném profesionální sport nejde. Nejde o žádnou výhru, nejde o žádnou hrdost a už vůbec ne o hrdost národní. Jde o byznys. Šílím snad, když se pořádá nějaký veletrh? Nešílím. Tak proč bych měl šílet kvůli nějakému fotbalu, když z obchodního hlediska se jedna o přesně ten stejný typ události?

Naproti tomu se ve světě dějí věci, při kterých jde podle mého názoru o víc. Třeba, 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska, která se tady usadila na dlouhé roky. Nebudu se o tom moc rozepisovat, o co šlo a jak to vypadalo si můžete přečíst třeba tady.

A podobně, 21. října 1950 napochodovali čínští vojáci do Tibetu. A jsou tam dodnes. V Tibetu dodnes není svoboda slova, svoboda náboženství. A ani to nevypadá, že by se chystalo nějaké místní pražské jaro.

Fotbal už skončil, zmizely i vlaječky z aut. No, stejně tu tibetskou vlaječku nemám, tak mi aspoň nemusí být líto, že se nemůžu zařadit do skupiny vlajkonošů. Ale do srpna si tibetskou vlajku seženu, a po dobu čínské Olympiády ji budu vozit na autě. Sice si nemyslím, že tím něco změním, ale i tak v tom vidím větší smysl než vozit na autě vlajku českou, fotbalistickou.

• • •
Zpět na titulní stránku

Předchozí článek: Kdo by jel do Chorvatska?
Následující článek: Lidé potřebují riskovat svůj život

Přečti si také další články:

Napiš, co si o tom myslíš: