Jak jsem se topil

Čtvrtek, 12. Červenec 2007, rubrika O mně

Nechybělo moc a už jsem nemusel být mezi živými. Chcete vědět, jak se to stalo?

Na Korsice jsou pláže uzavřené v zálivu a pak jsou tam taky pláže relativně otevřené k širému moři. No a kolem jedné takové pláže jsme v úterý 26. června jeli a bylo dost rozbouřené moře, takže vlny byly vysoké snad tři metry. Pochopitelně, šli jsme se do těch vln koupat. Prvních pár metrů, kde voda naráží do pláže je nic moc, ale když člověk poodplave kousek od břehu, tak je to fakt super zážitek. Plavete kousek od kámoše a najednou se na něj díváte zhora, ze strašné výšky. A pak je zas nahoře on. Protože je vidět jenom hlava, subjektivně vám vlny připadají ještě vyšší než jsou. Prostě ta hlava co před okamžikem trčela z vody vedle vás je najednou pod kopcem a připadá vám hrozně malá, a pak najednou jste pod kopcem vy, okolo vás jsou hory vody.

Zkrátka plavání v takových vlnách je dost silný zážitek. Ale špatně se pak vylízá na břeh - musíte si chytit vysokou vlnu a v ní co nejrychlejí plavat aby vám neujela a nechat se jí vyhodit na břeh. To je samo o sobě trochu nepříjemné, protože ta vlna pod vámi najednou zmízí a vy prakticky spadnete třeba ze dvou metrů na písek (a spíš nejenom spadnete, ale ta vlná vámi mrští proti pláži) a za druhé, ta masa vody která se v jednom okamžiku vylije na pláž pak teče zpátky dolů do moře a má mnohem větší sílu než to vypadá. Taková vlna vás prostě výhodí na pláž a pak vás ztáhne zpátky do vody, a v tom okamžiku příjde další která s váma práskne o písek znovu, a tak pořád dokola :-)

To krásné houpání na obrovských vlnách jak to popisuju výš je možné jenom koukek od břehu. Jak se vlna přiblíží ke břehu, narazí spodkem do dna a vršek se přelije přes předek. V tom se plavat nedá, protože pokud jste v dolíčku mezi vlnami, prostě se přes vás ta vlna přelije. Navíc se tam dělá strašně moc pěny a taková pěna má daleko menší hustotu než lidské tělo, takže člověk v ní jde prostě ke dnu. No a už jsme u toho, jak jsem se málem utopil.

Vlezl jsem tam jednou, chvíli jsme tam tak plavali a blbnuli a bylo to super. Pak jsem se nechal vyhodit na pláž, a po chvíli jsem tam chtěl jít znovu.

Takže jsem tam vlezl podruhé a vyrazil jsem proti vlně (1), než narazí do dna a přelije se. Ale nějak jsem to nestihl, byla asi větší a rychlejší než jsem čekal a možná mě taky trošku stáhla dolů voda vyvržená předchozí vlnou na pláž valící se zpátky do moře. Zkrátka najednou jsem byl pod horou vody a měl vodu (nebo spíš slanou pěnu) v nose a trošku i v plících. Vlna se přehnala, já jsem se ocitl zas na hladině, říkám si: “v pohodě, teď se nadechnu“, ale podíval jsem se nad sebe a vidím že už na mě padá další obrovská hora vody (2). Ta mi zase vletěla do nosu a další troška do plic. Takže když jsem se zase vynořil, už jsem ani o nadechování nepřemýšlel, protože jsem předpokládal že zase příjde další obrovská vlna (3) - a taky že jo.

V tu chvíli už asi můj mozek byl přepnutý z normálního režimu do nějakého divného stavu a nebyl schopný normálního myšlení.

Najednou se vedle mě nějak ocitl kámoš a zeptal se jestli jsem v pořádku, tak mu říkám že ne, a on už jenom zakřičel něco ve smyslu: “pozor, jde další vlna” a chytil mě za ruku. V té chvíli už jsem se ani nadechovat nesnažil.
Když vlna (4) přeletěla, viděl jsem že stojí vedle mě snad po kolena ve vodě. Takže mi došlo že jsme prakticky na břehu a chtěl jsem vstát a utíkat na břeh, ale nemohl jsem udělat ani krok. Voda co se vracela zpátky do moře měla hroznou sílu.

No a to už přiletěla další vlna (5), která mě vzala a praštila se mnou do písku o kus dál. Postavil jsem se na všechny čtyři a lezl jsem co nejdál od vody, ani jsem se neohlížel jak jsem daleko. Pak už vedle mě stál ten kámoš a já jsem se nemohl postavit na nohy. Pak jsem se přecejenom zvednul a popošel snad deset metrů a musel si znovu sednou, protože jsem se neudržel na nohách.

Nejsem si jistý, jestli mi ten kámoš zachránil život nebo ne. Fyzicky skoro určitě ne, držel mě sice chvíli za ruku, ale to bylo spíš kontraproduktivní. Ale těžko říct co by se dělo kdyby tam nebyl.

Celá ta záležitost trvala asitak půl minuty. Nešly mi hlavou myšlenky že se topím, to určitě ne, ale pokud si dobře pamatuju, nešly mi hlavou vůbec žádné myšlenky. Jedině snad něco ve smyslu: “jde další vlna, nenadechovat“. Možná že kdyby tam ten kámoš nebyl, tak jsem si ani neuvědomil že jsem téměř (mezi vlnou 4 a 5) a pak úplně (po vlně 5) na břehu, takže bych se možná nechal dál zmítat vlnama a nakonec bych se opravdu utopil. Takže je dost možné, že mi zachránil život psychicky, svou prostou přítomností. Takže díky!

• • •
Zpět na titulní stránku

Předchozí článek: “Quick” versus “fast”
Následující článek: Nepoužívejte v angličtině negativní otázky

Přečti si také další články:

Napiš, co si o tom myslíš: