Stal jsem se svědkem zajímavé příhody, o kterou se zde chci podělit, zvěčnit ji tady pro další generace, a možná i získat nezaujatý názor od vás, čtenářů.

Nejmenovaná nadnárodní firma zoufale shání zaměstnance do své české pobočky. Má ale poměrně specifické nároky, proto takových uchazečů, kteří tyto nároky splňují, je jako šafránu. Navíc volných míst je více-méně neomezené množství, firma bere všechny, kdo projdou přijímacím řízením. Čím víc, tím líp, práce je víc než dost, i kdyby se současný počet zaměstnanců zdvojnásobil.

V této situaci přišel na pohovor uchazeč, který ty vysoké nároky splnil, a byla mu učiněna nabídka, že může nastoupit od začátku dalšího měsíce. Ovšem k překvapení managementu, tento uchazeč s přijetím nabídky vyčkával, protože se současně ucházel o zaměstnání v další firmě, a čekal, jakou nabídku dostane tam, aby je mohl porovnat a pak se rozhodnout, kde by chtěl pracovat radši.

Místní manažer sdělil svému nadřízenému manažerovi v zahraniční centrále společnosti, že nadějný zaměstnanec je na dobré cestě. Tento nadřízený manažer zvážil situaci a rozhodl, že nerozhodného kandidáta je třeba získat, dřív než ho přetáhne konkurence, a proto nařídil místnímu manažerovi, aby uchazeči dal ultimátum: rozhodni se do konce týdne, jinak nabídku rušíme.

A to je konec historky, teď už následuje jen můj komentář. Ten zahraniční manažer se podle mého názoru projevil, s odpuštěním, jako vůl. Asi zapomněl, že existuje cosi jako zkušební lhůta. Zaměstnanec má během ní kdykoliv možnost říct: “jdu domů a už nepřijdu” a je to naprosto v pořádku a přesně podle zákona (a samozřejmě zaměstnavatel má stejné právo kdykoliv během zkušební lhůty říct: “jdi domů a už nechoď”). Tedy budoucí zaměstnanec může říct, že nabídku přijímá, podepsat smlouvu, a pak, v den kdy má nastoupit, jen ze slušnosti zavolá, že si mezitím našel práci jinde a nenastoupí. A zaměstnavatel s tím nemůže absolutně nic dělat. Dá se říct, že pro zaměstnance je první tři měsíce pracovní smlouva taková “nezávazná”.

Takže snažit se ultimátem přinutit nerozhodného uchazeče k podpisu smlouvy, to může jen úplný idiot, protože každý strategický smýšlející uchazeč bez váhání řekne: “ok, nabídku přijímám”, a bude se dál rozhodovat. Anebo se naštve, a řekne: “tak na to vám kašlu, ve firmě kde se vznikající dlouholetý vztah staví na ultimátech, tam já pracovat nechci”, a firma tím úplně zbytečně přišla o člověka, zbytečným ultimátem, kterým stejně nebylo možné ničeho dosáhnout.

Nemluvě o tom, co by manažeři dělali, kdyby teď ten člověk řekl že tedy nabídku nepřijímá, a po dvou týdnech, po srovnání s konkurenční nabídkou, přišel s tím, že si to rozmyslel, a že by do toho šel. Co udělá management? Buď ho vezmou, čímž se docela dost ztrapní, ukáží, že jejich výhrůžky a ultimáta není potřeba brát vážně, anebo ho nevezmou, čímž díky svojí ješitnosti připraví firmu o drahocenného člověka. Jedno horší řešení než druhé.

Jo a abych nezapomněl, dopadlo to tak, že uchazeč na to ultimátum nijak nereagoval, a po dvou týdnech si vrabci na střechách začali štěbetat, že nastoupil ke konkurenci.

T-Mobile mi zrušil telefonní číslo, které jsem měl 12 let. A prý neexistuje šance jak ho obnovit. Jedině rok počkat, a pak si ho koupit zpět, jako “zlaté číslo” za 5.000,- Kč. Věřili byste tomu? Moje vlastní číslo, které má pod mým jménem už od minulého století uloženo sto lidí včetně několika bank, úřednic na finančním úřadě, zdravotní pojišťovně a čert ví kde ještě. Ale poslechněte si celý příběh, jak k tomu došlo.

Můj první telefon byl Siemens C25. Koupil jsem si ho v Twist sadě v roce 1999, v době, kdy vlastnit utržené sluchátko nebyla vůbec samozřejmost. Byl jsem tenkrát z toho zázraku moderní techniky úplně unešený, sice jsme doma neměli pořádný signál sítě Paegas, ale to mi nemohlo moje nadšení zkazit. Protože tenkrát nebylo moc komu volat ani psát, tak jsem neutrácel žádné velké částky, a navíc rok poté spustil svoje služby Oskar, s nižšími cenami, a už tenkrát začala moje SIMkartová schizofrenie - používal jsem vždycky nejméně dvě SIM karty různých operátorů, někdy jsem se střídal v jednom telefonu (mladická hyperaktivita), jindy jsem u sebe nosil dva nebo i tři telefony (stařecká “co kdyby se někdy hodilo”).

Stařičký Siemens C25 je samozřejmě dávno na věčnosti, ale ta prapůvodní SIM karta, ještě s logem Paegas, mě doprovází dodnes. A donedávna se těšila dobrému zdraví. Jenže jsem z ní prakticky nevolal. Naposled jsem ji dobil loni v srpnu, těmi minimálními 200 korunami, a od té doby tam pořád nějaký kredit byl. V červenci mi T-Mobile poslal SMSku, že se blíží konec platnosti mého kreditu, ať si dobiji další. Mávl jsem nad tím rukou. O pár dnů později mi přišla další SMSka, že platnost mého kreditu skončila, a pokud si nedobiji další kredit do 14 dnů, tak mi zruší číslo.

Říkal jsem si že blafují. Od někoho jsem dřív slyšel, že taky dlouho nenabíjel a už chtěl Twist kartu zahodit, ale pak mu z T-Mobile volali, že když si nabije, tak mu přidají dalších 100% jako dárek zdarma. Tak jsem si řekl, že taky vyčkám, jestli z nich něco nekápne. Anebo i kdyby nedali žádný bonus, tak aspoň vyzkouším, co se bude dít dál. Ale nedělo se nic. Z toho čísla už nešlo volat ani SMSkovat, ale jinak SMSky ten telefon přijímal normálně a volat se na něj taky dalo. Takže pro mě žádná změna, protože jsem z něj stejně nevolal ani předtím.

Čas plynul, a najednou, zhruba po dvou měsících, jsem si najednou všiml, že ten zmiňovaný telefon nemá signál. Nejdřív mě napadlo, že T-Mobilu spadla síť, ale pak se ukázalo, že se to týká jen mého telefonu, a tak mi bylo jasné, že to je další krok. Inu zavolal jsem na infolinku, a říkám, že jsem si nedobil rok kredit, a že teď se to číslo jeví jako neaktivní, tak bych ho chtěl znovu aktivovat, abych si ho mohl dobít. A prý to nejde. Nevěřil jsem tomu, tak jsem zašel na značkovou prodejnu, a tam mi bylo řečeno to samé - nejde to, to číslo se i jim v jejich systémech jeví, jako by neexistovalo, takže i kdyby chtěli, tak ho nemohou aktivovat, protože prostě z jejich úhlu pohledu neexistuje.

A tím vlastně končí celý příběh. Moc mi o to číslo nešlo, udržoval jsem ho při životě vlastně jen z nostalgie a pro případ, že by se chtěl ozvat někdo ze starých známých, se kterými už nejsem v kontaktu, a proto neznají moje nové telefonní číslo. A vlastně mě obtěžovalo pořád dobíjet ten telefon, ve kterém ta SIM karta byla. Tak jsem si s operátorem zahrál hru, kdo má pevnější nervy… a jak to dopadlo už teď víte. Ale plyne z toho poučení: pokud máte svoje telefonní číslo rádi, tak neberte na lehkou váhu žádnou výhrůžku, kterou vám operátor pošle, protože nikdy nevíte, jestli to nemyslí vážně, a jestli už to není výhrůžka poslední.

Jak už jsem se zmínil u minulého článku o prázdné obálce od Vodafonu, dnes napíšu dva články. Ten druhý bude o neuvěřitelné vychcanosti novinářů.

Snad všichni v posledních dnech slyšeli z televize nebo četli v novinách, že v Americe popravili člověka odsouzeného za vraždu policisty. A že je dost pochyb, jestli toho policistu opravdu zavraždil nebo ne. Ony to byly takové líbivé titulky - “USA popraví možná nevinného člověka”, nebo “Papež požádal o zrušení popravy”. A pod těmito titulky nám novináři předkládali fotky nebo záběry truchlících příbuzných a stovek demonstrantů, kteří prosí, ať soud nechá chudáčka nevinného Troye žít.

Ale z nějakého důvodu žádné české noviny nepopsaly celý příběh toho večera. Můžete si o tom přečíst poměrně dlouhé povídání třeba na Wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/Troy_Davis_case

Dovíte se, že Troy zřejmě nebyl žádny nevinný svatoušek. Už na škole měl přezdívku Rah, což byla zkratka z Rough as Hell, doslovně přeloženo Drsný jako peklo.

Roky před tou nešťastnou událostí byl obviněn z vlastnictví pistole s vybroušeným sériovým číslem. Řekněte, když chcete mít legálně drženou zbraň jen pro účel vlastní obrany, nemáte důvod z ní vybrousit sériové číslo, nebo jo? Za toto byl odsouzen jen k pokutě.

Ten den byl Troy na nějaké bazénové párty se svým kamarádem Darrellem Collinsem. Když z párty odcházeli pryč, křičeli na nějací lidé z auta nějaké obscénní urážky. Troy Davis (anebo někdo jiný?) na ně vystřelil a jednoho z nich trefil do hlavy. Ten člověk, Michael Cooper, to přežil. Pak šli Davis s Collinsem dál, a na parkovišti u restaurace Burger King potkali Redda Colese, který se hádal s bezdomovcem o plechovku piva. Troy Davis (nebo někdo jiný?) toho bezdomovce začal mlátit pistolí (!). Když to viděl hlídač toho parkoviště (který shodou okolností byl jinak policista, ovšem ten večer nebyl ve službě), tak je šel uklidnit, a Troy Davis (nebo někdo jiný?) ho střelil, nejdřív do hrudi, a když ležel na zemi, tak ještě do hlavy. Ještě ten večer odjel Troy Davis do Atlanty, což je nějakých 400 kilometrů, čili spoooousta příležitostí, jak se zbavit vražedné zbraně (která se nikdy nenašla). Vrátil se 4 dny, když už byl hledán policií, protože jeho rodině vyhrožovaly drogové gangy (to se úplně normálním lidem úplně běžně nestává, že ne?), takže se vrátil více-méně proto, aby policie poskytla jemu i jeho rodině policejní ochranu.

Celé to vražedné představení vidělo dohromady 9 svědků. Někteří viděli první střelbu při odchodu z bazénové párty, někteří viděli druhou střelbu na parkovišti. Většina z nich v průběhu těch 20 let svoji výpověď nějakým způsobem změnila. Takže možná že byli tenkrát zmanipulováni policií, aby vypovídali proti Davisovi. Anebo možná byli během těch 20 let zmanipulování Davisovými kamarádíčky, aby svoji odpověď proti němu odvolali. Protože z celého toho příběhu mám pocit, že pan Davis nebyl zrovna čistý jako lilie, nebo myslíte že jo? Myslím že běžný nevinný člověk se většinou nepřiplete ke dvěma vraždám za jeden večer (byť oběť první “vraždy” tu střelu do hlavy přežila, takže to byla vlastně jen jedna vražda a jeden pokus o vraždu, ale to už je jedno).

A co je pointa tohoto mého článku? Že vylíčit příběh celý, to se českým novinářům nehodí do krámu. Kdyby čtenářům přinesli zprávu o popravě jakéhosi gangstera, tak by to všichni pustili jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože takových gangsterů jsou plné kriminály, o jednoho víc nebo míň. Ale novinářské hyeny potřebují prodat reklamu, takže potřebují uvařit senzaci za každou cenu, i kdyby měli půlku skutečnosti zamlčet a druhou půlku si vymyslet.

Mimochodem, zajímavé je, že zatímco píšu tento článek, tak ta stránka na wikipedii se mi mění pod rukama Inu nové informace stále přicházejí, doufám že tam během pár hodin nebude úplně něco jiného, než co jsem přepsal sem.

Ani radši nebudu počítat, kolik jsem za letošek napsal článků, bojím se, že by mi stačila jedna ruka. A dneska napíšu hned dva. Tedy pokud mezitím neusnu. Tohle je první z nich.

Jako každý měsíc, čekala na mě ve schránce obálka od Vodafonu, kde jsem zvyklý nacházet fakturu za uplynulý měsíc. Dnes jsem tu obálku otevřel, a byla prázdná Nepřekvapilo mě to moc, protože za minulý měsíc jsem měl chybou Vodafonu přeplatek (protože mi inkasem ztrhli z účtu spolu se srpnovou platbou ještě jednou červencovou platbu, přestože tu červencovou už si jednou strhli). Čili měl jsem u nich předplaceno, takže jsem si řekl, že když ode mě tento měsíc nechtějí peníze, tak celkem dává smysl, že neposlali fakturu, ale smál jsem se tomu, že poslali prázdnou obálku. Říkal jsem si - když se jednou rozjede byrokratická mašinerie rozesílající obálky, tak ji nejde zastavit, ani když není co posílat.

Ukázal jsem to drahé polovičce, kterou -nevím jak- napadlo podívat se na vnitřní stranu obálky, a tam je napsáno:

Chybí tu faktura? Tady už ji nenajdete. Poslední papírová faktura vám přišla minule… a tak dále.

Takže ta faktura tam nebyla ne proto, že by ode mě tento měsíc nechtěli peníze, to je shoda okolností, ale záměrně, aby všichni pochopili, že papírové faktury už nemají očekávat. Věřím že kdyby tuto prázdnou obálku neposlali, tak by spousta lidí (včetně mě) po měsíci zjistila, že vlastně nemá fakturu za září, a volali by operátorovi, že jim chybí. Přesto, že jsem v průběhu posledního měsíce dostal pár SMSek a e-mailů, které mě na to předem upozorňovaly. Ale znáte to…

Udělalo mi to radost. Drtivá většina lidí, bez ohledu na profesi, totiž pracuje tak, aby to měli co nejrychleji z krku a nemuseli o tom přemýšlet, a je jim jedno, jak výsledek vypadá a jestli vůbec dává smysl. Hlavně neudělat nic víc než co řekl šéf. Ale tady evidentně někdo přemýšlel dopředu a napadlo ho, že zákazníci možná nečtou ani e-maily ani SMSky, a že tudíž budou překvapení, když jim faktury “zničeho nic” přestanou chodit, a popřemýšlel, jak tomu zabránit. To se mi líbí. Kdyby všichni na světě přemýšleli dopředu a nad rámec povinnosti, co jejich činy způsobí, myslím, že by svět byl krásnější

Měl jsem pocit, že jsem tady už psal o tom, že všichni realitní agenti, do jednoho, jsou lháři a podvodníci, ale teď to nemůžu najít, takže jsem se to asi jen chystal napsat. Už nějakou dobu přemýšlíme nad koupí domku. Ne nějak intenzivně, spíš namátkově, takže čas od času prohlédneme inzeráty a čas od času si jdeme nějaký dům prohlédnout. Je to smutné, ale ještě se mi nestalo, že by realitní agent mluvil pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Vážně nikdy.

Prostě zatím vždycky mi v něčem lhali, ať už to byla závažná okolnost anebo nedůležitá prkotina, ať už to byl zjevný úmysl anebo možná i pouhá neznalost, neschopnost či lenost ověřit si informace. Až jsem pojal podezření, že to je takový sport realitníků. Každý inzerát musí obsahovat aspoň jednu aspoň malou lež, jinak by to nebyl správný realitní inzerát. A při osobním setkání je potřeba každému klientovi říct aspoň jednu malou lež do očí, i kdyby o nic nešlo, tréning je tréning.

Teď jsem se byl po dlouhé době podívat na další domek. Když z fotek poznám, kde to je, jezdím se tam radši podívat sám, protože už jsem na lži realitních agentů alergický. Přijedu tam, a jaká náhoda, do domku zrovna přichází starší paní, odemyká dveře. Tak jí říkám:

   ”Dobrý den, to je ale náhoda, já jsem se přišel podívat…”
   ”Nepustím vás dovnitř!”
   ”Pardon, o to bych si ani nedovolil požádat, chtěl jsem se spíš jen zeptat jak se tady žije, jaké jsou stropy, jestli se dá jednoduše udělat podkroví…”
   ”Nepustím vás dovnitř. Do 5. září tady bydlím a do té doby dovnitř nikoho nepustím, pak se odstěhuju a realitní kancelář Xxxx začne dělat prohlídky, tak si zavolejte tam. Na shledanou.”

Jaká je pointa příběhu? Že v inzerátu bylo napsáno, že nastěhování je možné 19. srpna. Naprosto zbytečná a nutně prokouknutelná lež, která ale způsobí, že moje důvěra k agentovi klesne na nulu.

Nechápu jestli to tam napsal z neschopnosti? Nebo proto že měl chorobomyslný pocit, že kdyby napsal pravdivé datum, tak by mohl přijít o potenciální nedočkavé kupce, a myslí si že když trošku zalže a přiláká je, tak už je pak ukecá aby ty dva týdny vydrželi? Nebo prostě ze sportu?