Články v rubrice ‘Nezařazené’

Olomoucký hrdina Roman Smetana

Čtvrtek, 29. Březen 2012, rubrika Nezařazené

Na internetu se prý vzmáhá vlna solidarity s olomouckým autobusákem, který počmáral předvolební billboardy a má za to jít na 100 dnů sedět. Dokonce i moudří a vzdělaní lidé, kterých si jinak vážím, se teď ptají, co že to je za spravedlnost, že sprejeři zničí fasády domů za desetitisíce a nic se jim nestane, a tady ten člověk jenom počmáral plakáty, které by se stejně za chvíli strhly, takže žádnou škodu vlastně neudělal, a má za to jít do vězení.

Jak to vidím já? Takhle. Počmárat plakáty je klukovina hodná třináctiletého puberťáka. Měl by za to zůstat celé odpoledne po škole. Když to dělá dospělý člověk, tak to myslím trošku svědčí o tom, že se jeho duševní vývoj zastavil někde na té úrovni toho třináctiletého spratka, ale to není důležité pro pointu mojí myšlenky.

Když třináctiletý kluk ve škole počmárá nějaký plakát, třídní učitel mu dá trest zůstat odpoledne po škole, hříšník si to odsedí, je rád že nedostal poznámku do žákovské knížky, a jde domů.

Co by se ale dělo, kdyby se třídnímu učiteli vysmál to tváře, a řekl mu že mu na to kašle a jde domů? Učitel by mu dal za drzost dvojku z chování. Co kdyby puberťák řekl: “dejte mi z chování známku jakou chcete, já vám na to seru, bylo to moje svobodně vyjádření a měl jsem na to právo”? Pak by zřejmě dostal ne dvojku, ale rovnou trojku z chování, a k tomu podmínečné vyloučení. Normální žáček by se zalekl a začal by sekat latinu. Ale co kdyby místo polepšení naopak začal vykřikovat, že manžel ředitelky je gauner a další osobní útoky, které nijak nesouvisí s počmáraným plakátem? Myslíte, že by ředitelka měla říct: “víš co, tak jo, necháme to plavat, byla to jenom klukovina, nějaký pomalovaný plakát”?

Ředitelka by prostě neměla jinou možnost než spratka vyloučit, protože jinak by pak všem ostatním žákům byly všechny důtky a zhoršené známky z chování pro smích, dostali jasný signál o tom, že to jsou všechno jen plané řeči.

Přesně tak to bylo v případy tykadel na předvolebních billboardech. Vážený pan Roman Smetana dostal nejdřív trest 100 hodin veřejně prospěšných prací. To znamená dva týdny někde uklízet v parku. To mi připadá za vandalizmus vcelku přiměřené. Mohlo to být třeba jen 50 hodin, ale to na principu nic nemění.

Kdyby se milý pán zastyděl, že se jeho klukovina provalila, odpracoval si těch 100 hodin a byl by rád, že to nedopadlo hůř, tak by ho nikdo za hrdinu utlačovaného politickým systémem nepovažoval. Jenže pan Smetana se zachoval tak jako ten pubertální výrostek v mém příkladu, který si za každou cenu potřebuje dokázat, že má sílu se vzepřít světu dospělých. Veřejně prospěšné práce odmítl. Co měla soudkyně dělat? Měla říct: “dobrá tedy, když nechceš, tak nemusíš”??? To asi těžko. Dala mu tedy domácí vězení. A on se jí zase vysmál. Tak co měla dělat teď? Měla říct: “dobrá, když nechceš ani to ani to, tak tedy nemusíš nic, čmárej si kde chce co chceš, těšilo nás, na shledanou”?

Já říkám, že soudkyně prostě neměla jinou možnost než poslat přerostlého výrostka do vězení. Byla by udělala lépe, kdyby sama sebe označila za podjatou a přenechala případ nějakému kolegovi, předešla by tím zpolitizování. Teď hospodští mudrcové po celé zemi vykřikují na internetu a v hospodách, že máme po 20 letech prvního politického vězně. Bohužel.

Fio banka pekelně zrychlila mezibankovní platby

Pátek, 9. Březen 2012, rubrika Nezařazené

Poslední dobou tu mám nezvykle hodně témat na článek. Dnes se musím podělit o čerstvou zkušenost s Fio bankou. Respektive se třemi českými bankami.

Včera jsem posílal peníze z účtu u Fio banky na účet u Raiffeisen, a představte si, že dorazily během hodiny! Nebyla to žádná expresní platba, nic takového, prostě obyčejný příkaz k úhradě. Dnes jsem posílal eura přes IBAN/SWIFT z eurového účtu u Fio banky na eurový účet u Komerční banky, a i tato platba dorazila ještě dnes!

Páni, ty naše banky nás ale rozmazlují, co myslíte? :-) Sotva se začaly pro platby na internetu zabydlovat platební karty (výhodné pro banky díky sprostým poplatkům na straně obchodníka), tak je možná zase vytlačí staré dobré bankovní převody, kde jsou poplatky zanedbatelné nebo nulové, a přitom rychlost začíná být srovnatelná s platbou kartou :-)

Jak je důležité míti po ruce Filipa anebo Foxtrot

Úterý, 22. Listopad 2011, rubrika Nezařazené

Po delší době jsem dnes telefonoval za Velkou Louži. Už z toho naštěstí nemám takovou trému jako před 10 lety, kdy jsem se vždycky nejdřív dva dny klepal hrůzou, než jsem se konečně odvážil zvednout sluchátko a vytočit to číslo. Ale stejně jsem rád, že tam nemusím volat moc často, protože, co si budeme povídat, zvuk který po drátě obletí půl zeměkoule není zrovna nejčistší, a když už je potřeba někam takhle zavolat, tak většinou bývá docela důležité, co se řekne a čemu se rozumí, a přeslechnutí důležité informace může stát dost peněz. Není to jako když volá maminka aby si postěžovala, že jim kocour roztrhl záclonu.

No ale abych se nezakecal do blbostí a nezapomněl, že jsem zde chtěl zvěčnit dvě myšlenky. Za prvé, je to skoro k smíchu, ale ten hovor trval přesně 5 minut a 49 vteřin a stál přesně 1,76 Kč. Aby nedošlo k nedorozumění, tak to radši napíšu ještě jednou: bezmála šestiminutový hovor stál jednu korunu a sedmdesát šest haléřů, a to včetně DPH. Nebylo to samozřejmě přes Vodafone, bylo to přes telefonního operátora miniTEL s.r.o. a jejich službu www.odorik.cz. Nevím jestli je to k smíchu anebo k pláči, že v rámci naší krásné české kotliny by šestiminutový hovor stál klidně 40 korun, a na druhý konec světa jen korunu osmdesát.

Druhá myšlenka je, že než budu nebo budete příště zase volat do ciziny, tak je dobré si nachystat tabulku s fonetickou abecedou NATO. Možná na první pohled nevíte o co jde, ale když řeknu:

alfa - bravo - čárlí - delta - …

tak možná budete mít pocit, že už jste to někdy slyšeli. Je to slyšet v naprosto všech amerických filmech, které mají něco společného s armádou, policií, letectvím atd. Je to ustálená sada pomocných slov používaných při hláskování. U nás se pro zlepšení porozumění používají většinou jména - Adam, Bedřich, Cecílie, Daniel, Emil… ale není to žádné pravidlo. Armáda ale pravidla potřebuje (nemůžou riskovat, že si voják v bojové linii nebude moci vybavit žádné slovo začínající na Q), takže každý voják povinně ví, že ABC… se hláskuje jako Alpha-Bravo-Charlie a tak dále. A tahle užitečná pomůcka se vcelku ujala i mezi prostým Americkým lidem, a já si tímto dávám závazek, že příště to budu používat taky. Je to určitě lepší mít po ruce perfektní slovo pro jakékoliv písmeno abecedy než minutu tápat nad slovem začínajícím na F, které Američan určitě zná a bude znít jednoznačně i v zašuměném telefonu. Tímto se omlouvám za mírně zavádějící nadpis, protože zrovna slovo Filip je pro tyto účely absolutně nevhodné, protože Američanovi nebude jasné, jestli jste mysleli F jako Filip nebo P jako Philip. Správným a jednoznačným slovem na F je Foxtrot :-)

Celou standardní abecedu NATO i se spoustou zajímavých informací okolo si můžete prohlédnout na http://en.wikipedia.org/wiki/NATO_phonetic_alphabet

Kdy není dobré volat na pomoc Policii ČR

Úterý, 8. Listopad 2011, rubrika Nezařazené

Byl jsem na prohlídce v protiatomovém krytu. Zážitek to byl, co vám mám povídat, ale to si asi umí každý představit, proto o tom ani nebudu psát. Ale souvisí s tím více-méně vtipná historka, o kterou se podělím.

Když jsme přišli ke vchodu, postával tam už hlouček lidí, kteří se těšili, až se taky dostanou dovnitř. Mohlo jich tam být pár desítek, možná i ke stovce, a všichni stáli na tři metry širokém chodníku, který vede kolem těžkých vchodových dveří do bunkru. Chodník tím byl v podstatě ucpaný a možná sem tam někdo stál i ve vozovce.

Když jsme vcházeli dovnitř, kromě hloučku návštěvníků tam byl i chlapík, který zjevně neměl touhu vidět to memento minulého století zevnitř, naopak, rozčiloval se, co si to dovolujeme blokovat veřejné prostory, a bůh ví, jak jsme otevřeli ty těžké dveře, které jsou odnepaměti zamčené. Vyhrožoval, že na nás zavolá policajty, ale to už jsme se dostali na řadu, takže bohužel nevím, jak se situace vyvíjela v dalších okamžicích. Abych nezapomněl, akce se konala večer, pán šel zřejmě z hospody.

Když jsme o něco později vycházeli z bunkru ven, stálo před vchodem policejní auto, a onen chlapík se rozčiloval ještě víc. Opravdu ty policajty zavolal, ti ovšem, když přijeli, místo aby ten dav gaunerů rozehnali vodním dělem (jak si zřejmě představoval), tak požádali jeho, aby jim ze všeho nejdřív foukl do trumpetky. A to ho tedy pěkně dopálilo. Vykřikoval na celou ulici, že to je přece kontraproduktivní a podobné chytré věci, zkrátka ani do ničeho foukat nemusel a všichni přítomní měli jasno.

Připadalo nám to vcelku komické, a tak jsme situaci ještě chvíli zpovzdálí sledovali. Za chvíli přijelo ještě jedno policejní auto, a po další chvilce ještě jedno, takže už tam bylo pomalu víc policistů než návštěvníků čekajících, až se na ně dostane řada, a všichni se věnovali tomu jedinému stěžovateli. Přitom on ale nebyl od pohledu žádný opilec. Byl slušně oblečený (oblek, kravata), mluvil sice útočně ale přitom souvisle a logicky. Než se tak křečovitě začal bránit té zkoušce na alkohol, tak mě ani nenapadlo že je pod parou, myslel jsem si že to je prostě s odpuštěním magor, jakých chodí po světě bohužel spousty.

Jak to dopadlo nevím, nevím jestli ho nakonec donutili dýchnout nebo ne, a hlavně také nevím, jaký vliv by měl výsledek jeho dechové zkoušky na řešení problému, který nahlásil. On měl totiž v podstatě pravdu - my jsme tam opravdu ucpali chodník tak že sotva mohl projít. A možná že kdyby byl střízlivý a bez odmlouvání policajtům dýchl, tak by tento problém s námi opravdu řešili (na druhou stranu, kdyby byl střízlivý, tak by ho nejspíš nenapadlo kvůli takové věci volat policajty). Ale plyne z toho jedno poučení. Když zrovna neřídíme auto, tak sice smíme chlastat co hrdlo ráčí, ale buďme si vědomi, že z toho můžeme mít problém, když se budeme dožadovat pomoci policie. Co když se stane, že si doma otevřeme víno, uděláme si romantický večer, a sousedi si taky otevřou víno a pořádně se ožerou a budou dělat bordel do rána. O půlnoci mi rupnou nervy, zavolám na ně policii, a příslušníci když přijedou, tak první co je bude zajímat, jestli jsem něco pil já. Může se to stát?

Jak poznat že manažer je vůl

Úterý, 25. Říjen 2011, rubrika Nezařazené

Stal jsem se svědkem zajímavé příhody, o kterou se zde chci podělit, zvěčnit ji tady pro další generace, a možná i získat nezaujatý názor od vás, čtenářů.

Nejmenovaná nadnárodní firma zoufale shání zaměstnance do své české pobočky. Má ale poměrně specifické nároky, proto takových uchazečů, kteří tyto nároky splňují, je jako šafránu. Navíc volných míst je více-méně neomezené množství, firma bere všechny, kdo projdou přijímacím řízením. Čím víc, tím líp, práce je víc než dost, i kdyby se současný počet zaměstnanců zdvojnásobil.

V této situaci přišel na pohovor uchazeč, který ty vysoké nároky splnil, a byla mu učiněna nabídka, že může nastoupit od začátku dalšího měsíce. Ovšem k překvapení managementu, tento uchazeč s přijetím nabídky vyčkával, protože se současně ucházel o zaměstnání v další firmě, a čekal, jakou nabídku dostane tam, aby je mohl porovnat a pak se rozhodnout, kde by chtěl pracovat radši.

Místní manažer sdělil svému nadřízenému manažerovi v zahraniční centrále společnosti, že nadějný zaměstnanec je na dobré cestě. Tento nadřízený manažer zvážil situaci a rozhodl, že nerozhodného kandidáta je třeba získat, dřív než ho přetáhne konkurence, a proto nařídil místnímu manažerovi, aby uchazeči dal ultimátum: rozhodni se do konce týdne, jinak nabídku rušíme.

A to je konec historky, teď už následuje jen můj komentář. Ten zahraniční manažer se podle mého názoru projevil, s odpuštěním, jako vůl. Asi zapomněl, že existuje cosi jako zkušební lhůta. Zaměstnanec má během ní kdykoliv možnost říct: “jdu domů a už nepřijdu” a je to naprosto v pořádku a přesně podle zákona (a samozřejmě zaměstnavatel má stejné právo kdykoliv během zkušební lhůty říct: “jdi domů a už nechoď”). Tedy budoucí zaměstnanec může říct, že nabídku přijímá, podepsat smlouvu, a pak, v den kdy má nastoupit, jen ze slušnosti zavolá, že si mezitím našel práci jinde a nenastoupí. A zaměstnavatel s tím nemůže absolutně nic dělat. Dá se říct, že pro zaměstnance je první tři měsíce pracovní smlouva taková “nezávazná”.

Takže snažit se ultimátem přinutit nerozhodného uchazeče k podpisu smlouvy, to může jen úplný idiot, protože každý strategický smýšlející uchazeč bez váhání řekne: “ok, nabídku přijímám”, a bude se dál rozhodovat. Anebo se naštve, a řekne: “tak na to vám kašlu, ve firmě kde se vznikající dlouholetý vztah staví na ultimátech, tam já pracovat nechci”, a firma tím úplně zbytečně přišla o člověka, zbytečným ultimátem, kterým stejně nebylo možné ničeho dosáhnout.

Nemluvě o tom, co by manažeři dělali, kdyby teď ten člověk řekl že tedy nabídku nepřijímá, a po dvou týdnech, po srovnání s konkurenční nabídkou, přišel s tím, že si to rozmyslel, a že by do toho šel. Co udělá management? Buď ho vezmou, čímž se docela dost ztrapní, ukáží, že jejich výhrůžky a ultimáta není potřeba brát vážně, anebo ho nevezmou, čímž díky svojí ješitnosti připraví firmu o drahocenného člověka. Jedno horší řešení než druhé.

Jo a abych nezapomněl, dopadlo to tak, že uchazeč na to ultimátum nijak nereagoval, a po dvou týdnech si vrabci na střechách začali štěbetat, že nastoupil ke konkurenci.