Články v rubrice ‘O mně’

Jak mě T-Mobile hodil přes palubu

Úterý, 11. Říjen 2011, rubrika O mně

T-Mobile mi zrušil telefonní číslo, které jsem měl 12 let. A prý neexistuje šance jak ho obnovit. Jedině rok počkat, a pak si ho koupit zpět, jako “zlaté číslo” za 5.000,- Kč. Věřili byste tomu? Moje vlastní číslo, které má pod mým jménem už od minulého století uloženo sto lidí včetně několika bank, úřednic na finančním úřadě, zdravotní pojišťovně a čert ví kde ještě. Ale poslechněte si celý příběh, jak k tomu došlo.

Můj první telefon byl Siemens C25. Koupil jsem si ho v Twist sadě v roce 1999, v době, kdy vlastnit utržené sluchátko nebyla vůbec samozřejmost. Byl jsem tenkrát z toho zázraku moderní techniky úplně unešený, sice jsme doma neměli pořádný signál sítě Paegas, ale to mi nemohlo moje nadšení zkazit. Protože tenkrát nebylo moc komu volat ani psát, tak jsem neutrácel žádné velké částky, a navíc rok poté spustil svoje služby Oskar, s nižšími cenami, a už tenkrát začala moje SIMkartová schizofrenie - používal jsem vždycky nejméně dvě SIM karty různých operátorů, někdy jsem se střídal v jednom telefonu (mladická hyperaktivita), jindy jsem u sebe nosil dva nebo i tři telefony (stařecká “co kdyby se někdy hodilo”).

Stařičký Siemens C25 je samozřejmě dávno na věčnosti, ale ta prapůvodní SIM karta, ještě s logem Paegas, mě doprovází dodnes. A donedávna se těšila dobrému zdraví. Jenže jsem z ní prakticky nevolal. Naposled jsem ji dobil loni v srpnu, těmi minimálními 200 korunami, a od té doby tam pořád nějaký kredit byl. V červenci mi T-Mobile poslal SMSku, že se blíží konec platnosti mého kreditu, ať si dobiji další. Mávl jsem nad tím rukou. O pár dnů později mi přišla další SMSka, že platnost mého kreditu skončila, a pokud si nedobiji další kredit do 14 dnů, tak mi zruší číslo.

Říkal jsem si že blafují. Od někoho jsem dřív slyšel, že taky dlouho nenabíjel a už chtěl Twist kartu zahodit, ale pak mu z T-Mobile volali, že když si nabije, tak mu přidají dalších 100% jako dárek zdarma. Tak jsem si řekl, že taky vyčkám, jestli z nich něco nekápne. Anebo i kdyby nedali žádný bonus, tak aspoň vyzkouším, co se bude dít dál. Ale nedělo se nic. Z toho čísla už nešlo volat ani SMSkovat, ale jinak SMSky ten telefon přijímal normálně a volat se na něj taky dalo. Takže pro mě žádná změna, protože jsem z něj stejně nevolal ani předtím.

Čas plynul, a najednou, zhruba po dvou měsících, jsem si najednou všiml, že ten zmiňovaný telefon nemá signál. Nejdřív mě napadlo, že T-Mobilu spadla síť, ale pak se ukázalo, že se to týká jen mého telefonu, a tak mi bylo jasné, že to je další krok. Inu zavolal jsem na infolinku, a říkám, že jsem si nedobil rok kredit, a že teď se to číslo jeví jako neaktivní, tak bych ho chtěl znovu aktivovat, abych si ho mohl dobít. A prý to nejde. Nevěřil jsem tomu, tak jsem zašel na značkovou prodejnu, a tam mi bylo řečeno to samé - nejde to, to číslo se i jim v jejich systémech jeví, jako by neexistovalo, takže i kdyby chtěli, tak ho nemohou aktivovat, protože prostě z jejich úhlu pohledu neexistuje.

A tím vlastně končí celý příběh. Moc mi o to číslo nešlo, udržoval jsem ho při životě vlastně jen z nostalgie a pro případ, že by se chtěl ozvat někdo ze starých známých, se kterými už nejsem v kontaktu, a proto neznají moje nové telefonní číslo. A vlastně mě obtěžovalo pořád dobíjet ten telefon, ve kterém ta SIM karta byla. Tak jsem si s operátorem zahrál hru, kdo má pevnější nervy… a jak to dopadlo už teď víte. Ale plyne z toho poučení: pokud máte svoje telefonní číslo rádi, tak neberte na lehkou váhu žádnou výhrůžku, kterou vám operátor pošle, protože nikdy nevíte, jestli to nemyslí vážně, a jestli už to není výhrůžka poslední.

Mnoho vody proteklo řekou Hudson

Neděle, 28. Září 2008, rubrika Auta a motorismus, O mně

Řeka Hudson protéká kolem Manhattanu a Sochy svobody a vlévá se do AtlantikuMnoho vody proteklo řekou Hudson od chvíle, kdy jsem napsal minulý článek. Ptáte se, co je to zač ta řeka Hudson? Ta přece teče za Velkou louží, v Novém Yorku. Srdce tohoto města, ostrov Manhattan, omývají právě vody řeky Hudson, která se v tom místě vlévá do Atlantského oceánu.

Ptáte se, co mám zrovna s touhle řekou společného? Nic. Zatím. Bohužel. Zatím jsem neměl příležitost smočit v ní svoje prsty. Zatím jsem ještě nikdy neopustil Starý kontinent. No, vlastně, jak se to vezme. Ale po pořádku.

Před měsícem jsem poprvé v životě vyrazil na dovolenou s cestovní kanceláří. Doteď jsme jezdili na dovolené vždycky na vlastní pěst. Měl jsem vždycky pocit, že jedině tak si dovolenou opravdu užijeme, když budeme mít možnost kdekoliv odbočit, kdekoliv se zastavit, kdekoliv přespat. Ale po sečtení výdajů na několik posledních dovolených jsem si bohužel musel přiznat, že dovolená tohoto typu vyjde o mnoho dráž než dovolená „na klíč“ s cestovkou, a tak jsme to tentokrát zkusili. Volba padla jak jinak než na Řecko, shodou okolností na stejný ostrov, kde byl Jerrymungo v červnu (a viděli jsme i “jeho” radar :-) ).

Pobyt proběhl přesně podle představ, což mi připadalo samozřejmé, ale při čekání na letadlo které nás mělo odvézt zpět do srdce Evropy jsem si vyslech příběhy pár lidí a zjistil jsem, že to zas taková samozřejmost není. Každopádně v našem případě všechno bylo tak jak má být, ale rozepíši se o tom zas až příště.

No ale čas běží a voda teče, dovolená dávno skončila, ale dlouho jsem se doma neohřál (nebo spíš nezchladil) a vyrazil za dalším dobrodružstvím, na další ostrov, už ne do Řecka a už ne na dovolenou, ale na opačnou stranu a pracovně. O tom prvním ostrovu místní říkají, že je to nejjižnější část Evropy, o tomto druhém ostrovu místní říkají, že je to nejzápadnější část Evropy. Kdo uhodne?

Detaily přijdou až někdy příště, teď už nemám na psaní moc času. Právě totiž sedím u brány číslo B22 na letišti Aerfort Bhaile Átha Cliath a za chvíli nastoupím do útrob ocelového ptáka, který mě odnese domů. Na web se ale tento článek dostane, až budu doma. Mají tady sice bezdrátový internet, ale pekelně drahý a těch pár hodin to vydrží, stejně by si to teď v pátek odpoledne nikdo nepřečetl ;-)

Člověk by se asi občas měl ohlédnout

Středa, 9. Červenec 2008, rubrika O mně

Když jsem přesouval všechny články z původní adresy sem (dělal jsem to ručně a dělal jsem to dlouho), tak jsem se chvílemi nestačil divit, co jsem za poslední rok a čtvrt prožil. Tak třeba, když se s někým zapovídám o stopování, říkám, že jsem vezl stopaře jen jednou v životě, protože na mojí trase do práce nikdo nestopuje a když jedem někam s přítulkyní, tak míváme plné auto harampádí. A teď jsem se dočetl, že jsem vlastně loni vezl přes celé Rakousko maďarského studenta veteriny! Úplně mi to vypadlo.

Anebo, vždycky říkám, že mám hrozné štěstí na policajty, protože přestože mám naježděno nějakých 140-150 tisíc kilometrů, zastavili mě jen třikrát, přesně si pamatuji kde, poprvé chtěli vidět jen doklady a podruhé a potřetí chtěli, abych jim zahrál na trumpetku. A najednou se člověk dočte, že někdy loni mě stavěli proto že jsem nesvítíl, a nedali mi pokutu, i když mohli. A ještě se tam zmiňuji o nějakém hypermarketu. Nebudete mi věřit, ale ať přemýšlím jak přemýšlím, tak si na tuto příhodu nemůžu vzpomenout. Dumám, do kterých super-hyper jezdívám(e) a u kterého z nich stávají policajti, a vůbec nic mě nenapadá. To je hrůza.

Takže jsem se rozhodl, že budu častěji psát o sobě, aby až budu starý a můj mozek na tom bude ještě mnohem hůř než teď, abych si mohl počíst o tom co jsem dělal zamlada. Beztak ta mizerná politika, které jsem se v poslední době věnoval až moc, nikoho nezajímá.

Dnes je 25. dubna, významný to den

Pátek, 25. Duben 2008, rubrika O mně

Přesně ode dneška před rokem došlo k významné události - založil jsem tento blog. Asi stojí za to se trochu ohlédnout. Přesněji řečeno, nahlédnout do statistik.

Za rok jsem vyprodukoval 186 článků, tedy skoro přesně každý druhý den jeden, z toho je ale 18 rozepsaných, ještě nepublikovaných (myslím že většina z nich je na už poněkud zastaralá témata, takže asi nedopsané zůstanou navždy). Nejvíc článků je v rubrice Nezařazené (49), dále Angličtina (35), a pak Politika (24).

Na tyto stránky údajně za tu dobu prý zavítalo celkem 6.622 unikátních návštěvníků, přičemž počítadla zaznamenala 14.395 přečtených článků.

Nejčtenější článek je Ladění kytary - frekvence strun (přečtený 641krát), druhý nejčtenější “Try going” versus “try to go” (přečtený 437krát) a třetí nejčtenější Umíte psát všema deseti? (přečtený 276krát).

Nejvíc čtenářů ke mně přichází ze serveru search.seznam.cz (42%), potom z www.ceskyblog.cz (19%) a dále z www.google.cz (18%). Nejčastěji jsou připojeni přes iol.cz (9%), potom přes upc.cz (3%) a pak kupodivu přes washington.edu (taky 3%).

Většina z čtenářů má Windows XP (49%), pak Windows 2000 (6%). Linux používá 1,2% čtenářů, MaxOS 0,7%.

Mezi prohlížeči vede Firefox (29%), druhý je Internet Explorer (28%), třetí Opera se 7%.

Tak to je z ohlédnutí do minulosti všechno. Pohled do budoucnosti? Chtěl bych svými články změnit svět k lepšímu. Chtěl bych aby lidi uměli líp anglicky (aby se u nás cizinci cítili dobře a ne tak jako já ve Francii), takže budu dál psát články o angličtině. Chtěl bych aby na silnicích bylo bezpečněji, takže budu čas od času psát o motorismu. Chtěl bych abychom měli rozumnou pravicovou vládu, takže budu psát o politice (ale budu se hlídat aby toho nebylo moc, politika sledování politiky dokáže člověka pořádně znechutit). A protože je svět krásný, když ho tak člověk chce vidět, budu psát o krásách kolem nás (to hodně zanedbávám, měl bych se snažit na to myslet a o krásné věci se se světem dělit).

Tak to je všechno, článek za námi a krásný jarní víkend před námi :-)

Nemám rád slovenštinu?

Neděle, 20. Duben 2008, rubrika O mně

Nemám. Slovenštině nemám problém rozumět, když na mě někdo mluví, ale už mám trochu problém slovenštinu číst. A když je to slovenstina bez hacku a carek, která se na českém internetu objevuje v množství větším než velkém, tak to radši nečtu.

K tomuto článku mě inspirovala nedávná debata s jedním Němcem a jedním Slovákem, při které se nás Němec ptal, jestli si rozumíme, když já mluvím česky a Slovák slovensky. Kolega Slovák okamžitě ochotně vysvětlil, že starší Čecho-slováci si rozumí, protože v Československu vysílala televize česky i slovensky v obou zemích, takže ti kdo vyrůstali tenkrát, nemají s druhým jazykem problém. Současné slovenské děti údajně taky nemají problém s češtinou, protože slovenské televize pořád vysílají česky. Zato ale české děti mají se slovenštinou problémy, protože české televize už slovensky nevysílají, což je prý škoda.

Tak předně, podle mého názoru není škoda že nevysílají slovensky, je škoda že nevysílají anglicky. Ale to jen na okraj.

Kolega to naše jazykové souznění popisoval tak entuziasticky, že jsem neměl to srdce mu odporovat, nicméně fakt je, že můj vztah ke slovenštině není zdaleka tak idylický, jak si kolega myslí, přestože jsem odkojený československými večerníčky. Když musím slovenštinu poslouchat delší dobu, po pár hodinách mám chuť utéct někam do lesa a poslouchat šumivé lesní ticho. Otevřeně řečeno, poslouchat slovenštinu je mi prostě nepříjemné, je to jako když poslouchám falešný zpěv. Nechci se Slováků dotknout, nic proti nim nemám, ale radši než česko-slovensky bych s nimi mluvil anglicky.

Zajímalo by mě, jestli jsem jediný, nebo je nás takových víc. V každém případě, myslím že problém se slovenštinou bude čím dál častější i u “normálních” lidí a Slováci v České republice by neměli brát za samozřejmost, že jim každý musí lehce rozumět. Myslím že by se měli učit česky.