Články v rubrice ‘Auta a motorismus’

Tak jsem dnes platil moji druhou pokutu v životě. První byla před pár lety za špatné noční parkování na přeautovaném sídlišti. A ta dnešní byla za nekompletní doklady od vozidla.

Je to dva týdny, kdy jsem slavil čtvrté výročí koupě auta. Ne že by se konala nějaká oslava, ale znáte to, to se jen tak říká. Každopádně, před dvěma týdny bylo mi skončilo roční období povinného ručení a s ním skončila i platnost zelené karty. Novou zelenou kartu mám doma už dva měsíce, přišla zároveň se složenkou na další rok. Tenkrát jsem zaplatil pojistné a zelenou kartu pečlivě uložil doma a řekl jsem si, že až tato přestane platit, zahodím ji a dám si do peněženky novou. Tím jsem to úplně pustil z hlavy a pokračování příběhu se odehrálo až dnes, kdy je stará karta už dva týdny neplatná a nová si pořád ještě spokojeně leží doma.

A bohužel jsem to nebyl já, kdo by si toho všiml, ale všimli si toho přísní mužové přísného zákona při přísné silniční kontrole. S laskavostí sobě vlastní mě na moji zapomnětlivost upozornili, a za tuto službičku si řekli o pět stokorun.

Asi abych neměl pocit, že jsem za svoje peníze dostal málo muziky, přichystali si komické představení. Volali vysílačkou svému (asi znalejšímu) kolegovi, aby jim ověřil, jestli mám povinné ručení platné. Nadiktovali poznávací značku, a čekalo se. Byl krásný letní den a bylo to v krásné přírodě a byl jsem na výletě, takže jsem nikam nespěchal a to čekání mi ani nijak zvlášť nevadilo. Po dobrých pěti minutách ve vysílačce zachrastilo, což bylo neklamné znamení, že zkušenější kolega na druhém konci antény se chystá hovořit.

Ozvalo se: “Modý Ford, 1F2 3456, pojištění v pořádku.”
Ten můj policajt na to: “ale to není modrý Ford, to je stříbrná Mazda!”
Z vysílačky: “Aha, tak mi ještě jednou řeknu tu značku.”
Můj policajt znovu: “1F2 3456″.
(údaje jsou možná smyšlené, možná pravdivé)

Po dalších pěti minutách, kdy jsem se kochal výhledem do krajiny a zpěvem ptáků, už se z vysílačky ozvala správná barva a značka auta, platnost pojištění byla potvrzena a orgán vydal svolení vyrazit vstříc dalším výletním zážitkům.

Poučení na závěr (tak jak to v bajkách má být), když vám přijde od pojišťovny nová zelená karta, dejte si ji do peněženky radši hned, ono se zas tak moc nestane, když budete dva měsíce nosit dvě.

Tak jsem konečně přezul autíčko na letní kola. A opět se mi zdá, že se pocit z jízdy změnil k horšímu. A když píšu “opět”, tak tím myslím že minule se pocit z jízdy změnil k horšímu na podzim, když jsem přezul z letních na zimní, a předtím se pocit zhoršil, když jsem loni na jaře přezul ze zimních na letní.

Čtete dobře - při každém přezutí, ať z letních na zimní, nebo naopak, se mi zdá, že je to změna k horšímu. Když přesedlám na zimní, tak mám pocit že auto plave (ono to tak na pohled nevypadá, ale zimní 195/65 je přece jen oproti letní 205/55 docela balón), hůř brzdí (přece jen ten vzorek není stavěný na co nejkratší brzdnou dráhu na suchém asfaltu, ale spíš na rozhrabávání sněhu) a auto při jízdě znatelně víc hučí (zimní vzorek dělá svoje).

Změna je to veskrze nepříjemná, jenže člověk si zvykne i na rakev, takže s pneumatikami se sžijete během pár dnů, a dalších pár měsíců jezdíte a nad změnou nepřemýšlíte. A pak přijde další změna, zpět na letní. Na nich je najednou auto strašně tvrdé a tvrdě cítíte každý hrbolek (prostě balóny jsou pryč), jízda je najednou tak nějak divně hlučně tichá. Tím myslím, že na hladkém asfaltu je mnohem větší ticho než se zimními koly, ale místo toho slyšíte každou záplatu na silnici a hrozně jsou slyšet i přechody mezi různými materiály vozovky. Taky jsou, nevím z jakého důvodu, mnohem víc cítit vyjeté koleje v asfaltu. Zatímco se zimními pneumatikami jsem o vyjetých kolejích nevěděl, s letními mě ty koleje přímo tahají za ruce a zdá se mi že musím držet volant hrozně pevně, aby auto jelo rovně. Prostě opět poměrně nepříjemná změna.

Taky máte takové pocity? No co, asi si zase zvyknu, co mi zbude, ale v tuto chvíli se mi s autem jede divně, je to nezvyk. Kdyby to někoho zajímalo, letní pneumatiky mám Bridgestone Turanza 205/55R16, zimní pak Michelin Alpin 195/65/R15.

Poslední měsíce si nějak nemůžu a nemůžu najít čas na psaní. A teď jsem dokonce zjistil, že v listopadu jsem nenapsal ani jeden jediný článek. Stydím se. Možná je náhoda, možná ne, ale zrovna mě napadlo téma, které si zaslouží hodit na papír.

Včera jsem si povídal s jedním pánem, přišla řeč na auta, a pán se mě snažil přesvědčit, že 160 tisíc km je na dieselový motor už fakt hodně. No. Na toto téma už bylo na internetu popsáno mnoho virtuálního papíru, ale opakování matka moudrosti.

Takže: pokud má auto z tohoto tisíciletí na tachometru 160 tisíc a motor už je v posledním tažení, tak to není důkaz o tom, že dieselový anebo benzínový motor víc nevydrží, ale je to důkaz buď o extrémně macešském zacházení (předchozího) majitele, anebo o tom, a to spíš, že auto má najeto daleko víc než ukazuje tachometr. Je úplně jedno, jestli to jezdí na naftu nebo na benzín, všechny dnešní motory při normálním zacházení vydrží minimální dvakrát tolik než těch zmíněných 160 tisíc, při dobrém zacházení vydrží ještě mnohem víc.

Nevěříte? Podívejme se třeba na www.sauto.cz, kolik mají najeto Octavie (proč zrovna Octavive? no protože je jich hodně, takže je to dobrý reprezentativní vzorek). Takže vyhledejme Octavie z roku 2006. Dva roky stará auta. První čtyři, které mi to našlo, mají na tachometru 131, 120, 59 a 108 tisíc kilometrů. Teď si vyhledejme Octavie z roku 1998. Deset let stará auta. První čtyři tentokrát mají 127, 150, 158 a 160. Není to zvláštní? Jak to že mají skoro stejně, když jsou pětkrát starší?

Bohužel realita bude asi taková, že desetiletá auta mají v průměru najeto zhruba pětkrát víc než dvouletá. Jenže auto které má 500 tisíc km na tachometru by nikdo nekoupil. Mezi řidiči je totiž rozšířeno mnoho mýtu a polopravd… Jednak si spousta řidičů ještě pamatuje doby, kdy bylo potřeba po 80 tisících dělat generálku motoru, doba se sice změnila, ale tato vzpomínka v lidech přežívá. No a druhá skutečnost je, že pokud se někdo sveze z bazaru s deset let starou oktávkou, která má na tachometru 200, tak bohužel nemůže dojít k jinému závěru, než že je to vrak na odpis. Proto každý kupec chce, aby to mělo najeto “tak maximálně 150″. Jenže ve skutečnosti to auto co má na tachometru 200 má najeto 500, a to auto co má na tachometru 120 má najeto 300.

Je to začarovaný kruh. Dokud se budou v bazarech stáčet kilometry, lidi si budou myslet, že auta nic nevydrží, protože s 200 na tachometru vypadají tak jak vypadají. Jenže dokud si toto lidi budou myslet, tak autobazarníkům bohužel nezbývá nic jiného než ty tachometry stáčet, protože jinak by nic neprodali.

Jo a myslíte si, že když koupíte skoro nové auto přitažené z Německa, tak že tam ty kilometry na tachometru budou skutečné, protože to říká celá hospoda? Zase špatně. Trh s ojetinami v Německu už dávno ovládli Turci, kterých je tam mraky, a kteří si dávno všimli, že stačí ubrat pár kilometrů a auto se hned líp prodává…

Mnoho vody proteklo řekou Hudson od chvíle, kdy jsem napsal minulý článek. Ptáte se, co je to zač ta řeka Hudson? Ta přece teče za Velkou louží, v Novém Yorku. Srdce tohoto města, ostrov Manhattan, omývají právě vody řeky Hudson, která se v tom místě vlévá do Atlantského oceánu.

Ptáte se, co mám zrovna s touhle řekou společného? Nic. Zatím. Bohužel. Zatím jsem neměl příležitost smočit v ní svoje prsty. Zatím jsem ještě nikdy neopustil Starý kontinent. No, vlastně, jak se to vezme. Ale po pořádku.

Před měsícem jsem poprvé v životě vyrazil na dovolenou s cestovní kanceláří. Doteď jsme jezdili na dovolené vždycky na vlastní pěst. Měl jsem vždycky pocit, že jedině tak si dovolenou opravdu užijeme, když budeme mít možnost kdekoliv odbočit, kdekoliv se zastavit, kdekoliv přespat. Ale po sečtení výdajů na několik posledních dovolených jsem si bohužel musel přiznat, že dovolená tohoto typu vyjde o mnoho dráž než dovolená „na klíč“ s cestovkou, a tak jsme to tentokrát zkusili. Volba padla jak jinak než na Řecko, shodou okolností na stejný ostrov, kde byl Jerrymungo v červnu (a viděli jsme i “jeho” radar ).

Pobyt proběhl přesně podle představ, což mi připadalo samozřejmé, ale při čekání na letadlo které nás mělo odvézt zpět do srdce Evropy jsem si vyslech příběhy pár lidí a zjistil jsem, že to zas taková samozřejmost není. Každopádně v našem případě všechno bylo tak jak má být, ale rozepíši se o tom zas až příště.

No ale čas běží a voda teče, dovolená dávno skončila, ale dlouho jsem se doma neohřál (nebo spíš nezchladil) a vyrazil za dalším dobrodružstvím, na další ostrov, už ne do Řecka a už ne na dovolenou, ale na opačnou stranu a pracovně. O tom prvním ostrovu místní říkají, že je to nejjižnější část Evropy, o tomto druhém ostrovu místní říkají, že je to nejzápadnější část Evropy. Kdo uhodne?

Detaily přijdou až někdy příště, teď už nemám na psaní moc času. Právě totiž sedím u brány číslo B22 na letišti Aerfort Bhaile Átha Cliath a za chvíli nastoupím do útrob ocelového ptáka, který mě odnese domů. Na web se ale tento článek dostane, až budu doma. Mají tady sice bezdrátový internet, ale pekelně drahý a těch pár hodin to vydrží, stejně by si to teď v pátek odpoledne nikdo nepřečetl

Často slyším, že lidi kteří si koupí veliké auto typu Audi Q7, Mitsubishi Pajero nebo BMW X5, si tím prý léčí nějaké svoje komplexy, prý tím chtějí cosi komusi ukazovat. Mně je úplně jedno co kdo má a co chce ukazovat, ale jsou dny, kdy mám chuť si nějaký třítunový kolos koupit taky. Dneska byl jeden z takových dnů, kdy jsem se ve svém jednaapůltunovém autě bál. Čtyři auta mi dneska nedaly přednost, čtyřikrát chybělo málo k tomu, abych měl v nejlepším případě zmačkané plechy. Člověk asi má občas smůlu na blbce, a já si v takové dny říkám, jestli by nebylo lepší auto prodat a jezdit radši hromadnou dopravou, která je přece jen tak nějak bezpečnější.

Přijdu domů, otevřu noviny a padá mi čelist. 10 mrtvých, 100 raněných. Později to opravují na 6 mrtvých a desítky raněných, v tuto chvíli je aktuální stav 7 mrtvých a 70 raněných. Tak čím mám tedy jezdit? Autem ne, vlakem ne, těch nabouraných autobusů už taky bylo tolik… Nejlepší by bylo sedět doma a nevytahovat paty.

Kdysi jsem projížděl Vídní a byl jsem uchvácený z toho, že tam staví most nad dálnicí za plného provozu. Jel jsem v autě a nad hlavou mi z jeřábu visel obrovský kus betonu, budoucí část mostu, kterou právě usazovali na sloupy. Obdivoval jsem, jak jsou ti kluci rakouští šikovní - u nás se vždycky taková silnice na dlouhé měsíce zavře, tam to zvládají i za provozu. Teď vidím, že u nás už taky umíme nasouvat most nad železniční trať za plného provozu. Nebo neumíme? Možná je přece jen lepší tu silnici (železnici) zavřít. Objížďka je sice vždycky nepříjemná záležitost, ale určitě je příjemnější, než když na někoho ten most spadne.