Archiv článků Říjen 2011

Jak poznat že manažer je vůl

Úterý, 25. Říjen 2011, rubrika Nezařazené

Stal jsem se svědkem zajímavé příhody, o kterou se zde chci podělit, zvěčnit ji tady pro další generace, a možná i získat nezaujatý názor od vás, čtenářů.

Nejmenovaná nadnárodní firma zoufale shání zaměstnance do své české pobočky. Má ale poměrně specifické nároky, proto takových uchazečů, kteří tyto nároky splňují, je jako šafránu. Navíc volných míst je více-méně neomezené množství, firma bere všechny, kdo projdou přijímacím řízením. Čím víc, tím líp, práce je víc než dost, i kdyby se současný počet zaměstnanců zdvojnásobil.

V této situaci přišel na pohovor uchazeč, který ty vysoké nároky splnil, a byla mu učiněna nabídka, že může nastoupit od začátku dalšího měsíce. Ovšem k překvapení managementu, tento uchazeč s přijetím nabídky vyčkával, protože se současně ucházel o zaměstnání v další firmě, a čekal, jakou nabídku dostane tam, aby je mohl porovnat a pak se rozhodnout, kde by chtěl pracovat radši.

Místní manažer sdělil svému nadřízenému manažerovi v zahraniční centrále společnosti, že nadějný zaměstnanec je na dobré cestě. Tento nadřízený manažer zvážil situaci a rozhodl, že nerozhodného kandidáta je třeba získat, dřív než ho přetáhne konkurence, a proto nařídil místnímu manažerovi, aby uchazeči dal ultimátum: rozhodni se do konce týdne, jinak nabídku rušíme.

A to je konec historky, teď už následuje jen můj komentář. Ten zahraniční manažer se podle mého názoru projevil, s odpuštěním, jako vůl. Asi zapomněl, že existuje cosi jako zkušební lhůta. Zaměstnanec má během ní kdykoliv možnost říct: “jdu domů a už nepřijdu” a je to naprosto v pořádku a přesně podle zákona (a samozřejmě zaměstnavatel má stejné právo kdykoliv během zkušební lhůty říct: “jdi domů a už nechoď”). Tedy budoucí zaměstnanec může říct, že nabídku přijímá, podepsat smlouvu, a pak, v den kdy má nastoupit, jen ze slušnosti zavolá, že si mezitím našel práci jinde a nenastoupí. A zaměstnavatel s tím nemůže absolutně nic dělat. Dá se říct, že pro zaměstnance je první tři měsíce pracovní smlouva taková “nezávazná”.

Takže snažit se ultimátem přinutit nerozhodného uchazeče k podpisu smlouvy, to může jen úplný idiot, protože každý strategický smýšlející uchazeč bez váhání řekne: “ok, nabídku přijímám”, a bude se dál rozhodovat. Anebo se naštve, a řekne: “tak na to vám kašlu, ve firmě kde se vznikající dlouholetý vztah staví na ultimátech, tam já pracovat nechci”, a firma tím úplně zbytečně přišla o člověka, zbytečným ultimátem, kterým stejně nebylo možné ničeho dosáhnout.

Nemluvě o tom, co by manažeři dělali, kdyby teď ten člověk řekl že tedy nabídku nepřijímá, a po dvou týdnech, po srovnání s konkurenční nabídkou, přišel s tím, že si to rozmyslel, a že by do toho šel. Co udělá management? Buď ho vezmou, čímž se docela dost ztrapní, ukáží, že jejich výhrůžky a ultimáta není potřeba brát vážně, anebo ho nevezmou, čímž díky svojí ješitnosti připraví firmu o drahocenného člověka. Jedno horší řešení než druhé.

Jo a abych nezapomněl, dopadlo to tak, že uchazeč na to ultimátum nijak nereagoval, a po dvou týdnech si vrabci na střechách začali štěbetat, že nastoupil ke konkurenci.

Jak mě T-Mobile hodil přes palubu

Úterý, 11. Říjen 2011, rubrika O mně

T-Mobile mi zrušil telefonní číslo, které jsem měl 12 let. A prý neexistuje šance jak ho obnovit. Jedině rok počkat, a pak si ho koupit zpět, jako “zlaté číslo” za 5.000,- Kč. Věřili byste tomu? Moje vlastní číslo, které má pod mým jménem už od minulého století uloženo sto lidí včetně několika bank, úřednic na finančním úřadě, zdravotní pojišťovně a čert ví kde ještě. Ale poslechněte si celý příběh, jak k tomu došlo.

Můj první telefon byl Siemens C25. Koupil jsem si ho v Twist sadě v roce 1999, v době, kdy vlastnit utržené sluchátko nebyla vůbec samozřejmost. Byl jsem tenkrát z toho zázraku moderní techniky úplně unešený, sice jsme doma neměli pořádný signál sítě Paegas, ale to mi nemohlo moje nadšení zkazit. Protože tenkrát nebylo moc komu volat ani psát, tak jsem neutrácel žádné velké částky, a navíc rok poté spustil svoje služby Oskar, s nižšími cenami, a už tenkrát začala moje SIMkartová schizofrenie - používal jsem vždycky nejméně dvě SIM karty různých operátorů, někdy jsem se střídal v jednom telefonu (mladická hyperaktivita), jindy jsem u sebe nosil dva nebo i tři telefony (stařecká “co kdyby se někdy hodilo”).

Stařičký Siemens C25 je samozřejmě dávno na věčnosti, ale ta prapůvodní SIM karta, ještě s logem Paegas, mě doprovází dodnes. A donedávna se těšila dobrému zdraví. Jenže jsem z ní prakticky nevolal. Naposled jsem ji dobil loni v srpnu, těmi minimálními 200 korunami, a od té doby tam pořád nějaký kredit byl. V červenci mi T-Mobile poslal SMSku, že se blíží konec platnosti mého kreditu, ať si dobiji další. Mávl jsem nad tím rukou. O pár dnů později mi přišla další SMSka, že platnost mého kreditu skončila, a pokud si nedobiji další kredit do 14 dnů, tak mi zruší číslo.

Říkal jsem si že blafují. Od někoho jsem dřív slyšel, že taky dlouho nenabíjel a už chtěl Twist kartu zahodit, ale pak mu z T-Mobile volali, že když si nabije, tak mu přidají dalších 100% jako dárek zdarma. Tak jsem si řekl, že taky vyčkám, jestli z nich něco nekápne. Anebo i kdyby nedali žádný bonus, tak aspoň vyzkouším, co se bude dít dál. Ale nedělo se nic. Z toho čísla už nešlo volat ani SMSkovat, ale jinak SMSky ten telefon přijímal normálně a volat se na něj taky dalo. Takže pro mě žádná změna, protože jsem z něj stejně nevolal ani předtím.

Čas plynul, a najednou, zhruba po dvou měsících, jsem si najednou všiml, že ten zmiňovaný telefon nemá signál. Nejdřív mě napadlo, že T-Mobilu spadla síť, ale pak se ukázalo, že se to týká jen mého telefonu, a tak mi bylo jasné, že to je další krok. Inu zavolal jsem na infolinku, a říkám, že jsem si nedobil rok kredit, a že teď se to číslo jeví jako neaktivní, tak bych ho chtěl znovu aktivovat, abych si ho mohl dobít. A prý to nejde. Nevěřil jsem tomu, tak jsem zašel na značkovou prodejnu, a tam mi bylo řečeno to samé - nejde to, to číslo se i jim v jejich systémech jeví, jako by neexistovalo, takže i kdyby chtěli, tak ho nemohou aktivovat, protože prostě z jejich úhlu pohledu neexistuje.

A tím vlastně končí celý příběh. Moc mi o to číslo nešlo, udržoval jsem ho při životě vlastně jen z nostalgie a pro případ, že by se chtěl ozvat někdo ze starých známých, se kterými už nejsem v kontaktu, a proto neznají moje nové telefonní číslo. A vlastně mě obtěžovalo pořád dobíjet ten telefon, ve kterém ta SIM karta byla. Tak jsem si s operátorem zahrál hru, kdo má pevnější nervy… a jak to dopadlo už teď víte. Ale plyne z toho poučení: pokud máte svoje telefonní číslo rádi, tak neberte na lehkou váhu žádnou výhrůžku, kterou vám operátor pošle, protože nikdy nevíte, jestli to nemyslí vážně, a jestli už to není výhrůžka poslední.