Jeden z hlavních důvodů, proč jsem si dal tu práci s migrací mého blogu na novou adresu, bylo, abych mohl používat multimediální obsah. Takže je na čase to zkusit, tady je moc hezká historka z pořadu Na stojáka. HBO si neplatíme, takže na to musím koukat na YouTube (a nemůžu říct, že by mi to jakkoliv vadilo :-))
Oženil se Leoš Mareš, jedna z mála celebrit, které rád poslouchám a na které se rád dívám, ač nejsem náctiletá školačka. Jako jeden z mála všech těch televizních gondíků mě totiž dokáže rozesmát. A taky obdivuji, že ještě pořád dělá Ranní show na Evropě 2, která ho kdysi vynesla mezi hvězdy. Teď už mezi hvězdami je a už dávno nemá zapotřebí vstávat každý den v pět ráno. Ale on to stejně dělá, asi ho to baví, a to bude ten rozdíl mezí ním a jeho kolegy, kteří to dělají proto, že musí splácet hypotéku.
Marešova svatba mi připoměla jinou svatbu, o které mi vyprávěla kamarádka. Ta historka se mi tak líbila, že osobně tuto svatbu považuji za svatbu roku, i když ženich i nevěsta byli úplně obyčejní neznámí lidé. Celý ten příběh, o který se chci podělit, se udál relativně nedávno, kdesi na Vysočině, a na začátku to vypadalo, že to nebude svatba ničím výjimečná.
Ale stalo se, že ženich trochu neodhadl, kolik vydrží alkoholu, a tak se už krátce po obědě vlastně přestal svojí vlastní svatby účastnit. To považovali někteří starší účastníci za neslýchané, a obzvlášť jeho novopečený tchán a tchýně to začali mírně dávat najevo. Ale stalo se něco ještě horšího, než samotné delírium: ženichovi kamarádi, rovněž intoxikovaní ethanolem, dostali výborný nápad - unést bezvládného ženicha.
I když únosy jsou poměrně běžnou součástní svatebních flámů, na nevěstiny rodiče to bylo trochu moc. Jedované poznámky na téma, co to vychovali za blbce, se změnily na hlučné hádky. Následoval neméně hlučný dialog nevěsty se svými rodiči, které se nelíbilo, že její čerstvý manžel je označován za debila, který se nejenom ožere jako zvíře na vlastní svatbě, ale ještě se v bezvědomí nechá unést.
No a potom už to šlo rychle, pohádali se všichni se všemi, svatebčané jeden po druhém bojiště opustili, a nakonec si i nevěsta zavolala taxíka a z vlastní svatby prchla i ona.
Příběh má ale happyend! Nevěsta cestou domů našla svého choťe, byť v dost nedůstojném stavu, ve škarpě u silnice. Zakřičela na taxikáře aby zastavil, společně novomanžela naložili, dojeli domů, vystřízlivěli, umyli se, převlékli, a jestli neumřeli, tak tam spolu spokojeně žijí dodnes 
Sice jsem si slíbil, že budu víc psát o hezkých věcech a míň o politice, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala.
V Americe si všimli, že máme nové poplatky ve zdravotnictví, a jak se proti nim bouříme. Mám z článku ale pocit, jakoby chtěli říct, že v té rozvojové zemi chudákům lidem už nezbývá na chleba, když musí zaplatit dva dolary za návštěvu lékaře. Škoda že nenapsali, že průměrný Čech s průměrným platem 21.000,- Kč zaplatí za rok na zdravotním pojištění 34.020,- Kč, slovy třicetčtyřitisícdvacet korun (4,5% z hrubé mzdy plus dalších 9% které mu zaměstnavatel musí sebrat ještě dřív než je vůbec uvidí na výplatní pásce), z nichž se velká část naprosto z bůhdarma vyplýtvá. I když takový člověk půjde každý měsíc k doktorovi a pokaždé mu doktor napíše recept, tak za rok zaplatí 720,- Kč na poplatcích, což se může zdát na první pohled hodně, ale jsou to směšná dvě procenta toho co zaplatí tak jako tak, i když k doktorovi vůbec nepůjde.
V tom článku se zmiňují o jedné věci, kterou jsem si nikdy neuvědomil: národ se bouří, že musí zaplatit třicet korun za návštěvu lékaře, ale za návštěvy pejska u veterináře platí bez mrknutí oka tisíce. I moje budoucí babička, která žije z důchodu a brečí, že ji poplatky za doktora zrujnují, zaplatí za rok veterináři aspoň 10.000,- Kč. Pejska totiž jednou bolí zub, podruhé má vřed za uchem, potřetí nechce jíst, mezitím potřebuje očkování…
Když jsem přesouval všechny články z původní adresy sem (dělal jsem to ručně a dělal jsem to dlouho), tak jsem se chvílemi nestačil divit, co jsem za poslední rok a čtvrt prožil. Tak třeba, když se s někým zapovídám o stopování, říkám, že jsem vezl stopaře jen jednou v životě, protože na mojí trase do práce nikdo nestopuje a když jedem někam s přítulkyní, tak míváme plné auto harampádí. A teď jsem se dočetl, že jsem vlastně loni vezl přes celé Rakousko maďarského studenta veteriny! Úplně mi to vypadlo.
Anebo, vždycky říkám, že mám hrozné štěstí na policajty, protože přestože mám naježděno nějakých 140-150 tisíc kilometrů, zastavili mě jen třikrát, přesně si pamatuji kde, poprvé chtěli vidět jen doklady a podruhé a potřetí chtěli, abych jim zahrál na trumpetku. A najednou se člověk dočte, že někdy loni mě stavěli proto že jsem nesvítíl, a nedali mi pokutu, i když mohli. A ještě se tam zmiňuji o nějakém hypermarketu. Nebudete mi věřit, ale ať přemýšlím jak přemýšlím, tak si na tuto příhodu nemůžu vzpomenout. Dumám, do kterých super-hyper jezdívám(e) a u kterého z nich stávají policajti, a vůbec nic mě nenapadá. To je hrůza.
Takže jsem se rozhodl, že budu častěji psát o sobě, aby až budu starý a můj mozek na tom bude ještě mnohem hůř než teď, abych si mohl počíst o tom co jsem dělal zamlada. Beztak ta mizerná politika, které jsem se v poslední době věnoval až moc, nikoho nezajímá.
Na moji poslední otázku ještě na staré adrese (máte rádi dabing nebo radši titulky?) jsem dostal čtyři odpovědi, tak se zkusím zahájit novou éru mého blogování tím, že se budu vyptávat dál.
Máte rádi smažák?
Já ne. Když jsem byl malé dítko, tak se mi z něj jednou udělalo špatně a do dneška mi k nepříjemnému pocitu v břiše mi stačí, když kolega co se mnou sedí u stolo řekne číšníkovi: “Já si dám smažák“.
Myslím, že jsem se svým vztahem ke smaženému sýru osamocený. Všichni mí známí to považují za delikatesu, já to považuji za trapnou náhražku masa. A co vy, jak jste na tom?