Archiv článků Červen 2008

Máte rádi dabing nebo radši titulky?

Neděle, 29. Červen 2008, rubrika Nezařazené

Právě na televizi n@va běží Piráti z Karibiku. A já se po dlouhatánské době koukám na televizi. No, koukám… sedím v obýváku s noutbůkem na klíně a jedním okem a jedním uchem sleduji pohádku, která se mi před pár lety, když jsem ji viděl poprvé, líbila. Tenkrát to bylo v originále, teď je to dabované. Nemůžu tomu přijít na chuť. Nechci se dotknout pána, který dabuje Jacka Sparrowa, ale originál je prostě originál, Johnny Depp je Johnny Depp. Učte se milé děti anglicky, ať si můžete užívat filmů v originálech.

Proběhla stávka veliká, převeliká

Úterý, 24. Červen 2008, rubrika Politika

Poslední dobou poněkud méně sleduji česká média, a tak kolem mě většina zpráv proletí jako pan premiér když jede za sportem. A stejným způsobem kolem mě proletěly i zprávy o jakési chystané stávce proti vládním reformám. Nevěnoval jsem tomu ani špetku pozornosti, protože kdybych se měl věnovat každému výkřiku do tmy, nezbýval by mi čas na věci, na kterých mi záleží.

Teď jsem ale zaslechl, že to nebyl až takový výkřik do tmy. Stávkovalo prý 900 tisíc lidí. Bohužel jsem ale nezaslechl, o co všem těm lidem vlastně šlo. Prý stávkovali proti vládním reformám. Ale proti kterým? Pokud vím, vláda má v plánu změnit kde co (a osobně bych toho změnil mnohem víc). Některé vládou plánované změny s potleskem vítám, některé vítám bez potlesku, a některé nevítám. Pochopitelně, různí lidé budou mít různé pohledy na věc, není možné, aby se všechno líbilo všem. Ale že se najde 900 tisíc lidí (=zhruba pětina všech pracujících), kteří budou stávkovat prostě a jednoduše proti vládním reformám, to bych opravdu nečekal. Dost možná mi unikly nějaké důležité zprávy. Třeba takové, ve kterých odboráři předložili vládě vlastní návrhy, jak udělat reformy lépe…

Pamatujete si ze školy reformy Marie Terezie a Josefa II.? Proti těm se taky protestovalo. Přece - kdo to kdy slyšel, aby Žid mohl na univerzitu? A přece jsme dnes všichni rádi, že ty reformy tenkrát udělali. A kdyby šli v reformách ještě dále, třeba kdyby vedle Rakousko-Uherského vyrovnání udělali i vyrovnání Rakousko-České, tak bychom jim dnes byli ještě vděčnější. Ale buďme rádi aspoň za to co bylo. (Vím že Rakousko-Uherské vyrovnání udělal až o sto let později František Josef I., ale hodí se mi to sem, tak mi to prosím odpusťte :-) .)

Myslím že stejné to bude i teď. Sice se protestuje, ale reformy se stejně uvedou v život a naše děti a vnuci za ně budou vděčni. Bude jim sice líto, že vláda nešla ještě dál, ale budou rádi za to málo co udělala.

Zase se sem hodí moje oblíbené přirovnání politiků k rodičům a voličů k dětem: rodiče nám přestali dávat sladkosti, pak nás začali nutit čistit si denně zuby, a teď nás dokonce straší zubařem. Není se co divit, že zatínáme pěstičky. Ale uvidíme, jestli se naše názory nezmění, až dospějeme.

Lidé potřebují riskovat svůj život

Pondělí, 23. Červen 2008, rubrika Auta a motorismus

Neviděl jsem tento víkend televizi, ale předpokládám, že ve zprávách zase ukazovali, kolik na silnicích umřelo lidí. Vůči tomu jsem už docela apatický, asi jako každý. Když člověk vidí krev moc často, tak už to přestává vnímat.

Teď jsem ale četl článek na idnes o tom, že na Horácké Rallye zahynula posádka Fabie. Nebylo by na tom asi nic zas až tak zvláštního, kdyby na konci nebyl přehled úmrtí při českých rallye závodech za posledních 11 let. Za 11 let rovných 11 mrtvých. Každý rok jeden. Posádek nejsou tisíce, nejsou jich ani stovky. Jsou jich jen desítky. Každý rok zemře jeden z těch několika desítek lidí. Hotová ruská ruleta.

Připomělo mi to jeden fejeton, který jsem kdysi četl, o tom lidé potřebují riskovat svůj život. V pravěku běhali po lese a lovili zvěř a sami při tom byli lovnou zvěří šelem. Ve středověku už se šelmám dokázali ubránit, a tak postupně vymysleli různé druhý hazardování se životem, od rytířských soubojů přes ruskou ruletu až po motorismus. Zkrátka v celé historii lidstva lidé dělali více-méně dobrovolně něco, při čem jim šlo o kejhák.

Jestli někdo čeká nějaké velké vyústění příběhu, tak se zřejmě nedočká. Vyústěním mělo být cynické zamyšlení nad tím, jestli náhodou neriskujeme svoje životy na silnicích podvědomě schválně, abychom si vybyli adrenalin, který naši prapředkové vybýjeli, když lovili po lesích mamuty. A co by to bylo za riskování, kdyby při tom čas od času někdo neumřel?

Jak jsem chtěl fandit fotbalu aneb Vlajka pro Tibet

Úterý, 17. Červen 2008, rubrika Nezařazené

Národ žije fotbalem. Vlastně, národ žil fotbalem. Celý národ, kromě mě. Hospody byly plné nadšených fanoušků, ulice byly plné aut s českými vlaječkami. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak se do tohoto šílenství zapojit, jak nejlépe vyjádřit svoje emoce. Až někdy předevčírem jsem konečně dostal ten nápad - taky si dám na auto vlaječku. Tibetskou.

Celý národ byl na nohou a podporoval český tým. Tým lidí, kteří jsou placeni za to, aby přitáhli k obrazovkám diváky, protože spousta firem je ochotna zaplatit astronomické peníze za to, že ti diváci uvidí reklamy na jejich produkty. Bohužel se nemůžu zbavit pocitu, že o nic jiného v tom divadle zvaném profesionální sport nejde. Nejde o žádnou výhru, nejde o žádnou hrdost a už vůbec ne o hrdost národní. Jde o byznys. Šílím snad, když se pořádá nějaký veletrh? Nešílím. Tak proč bych měl šílet kvůli nějakému fotbalu, když z obchodního hlediska se jedna o přesně ten stejný typ události?

Naproti tomu se ve světě dějí věci, při kterých jde podle mého názoru o víc. Třeba, 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska, která se tady usadila na dlouhé roky. Nebudu se o tom moc rozepisovat, o co šlo a jak to vypadalo si můžete přečíst třeba tady.

A podobně, 21. října 1950 napochodovali čínští vojáci do Tibetu. A jsou tam dodnes. V Tibetu dodnes není svoboda slova, svoboda náboženství. A ani to nevypadá, že by se chystalo nějaké místní pražské jaro.

Fotbal už skončil, zmizely i vlaječky z aut. No, stejně tu tibetskou vlaječku nemám, tak mi aspoň nemusí být líto, že se nemůžu zařadit do skupiny vlajkonošů. Ale do srpna si tibetskou vlajku seženu, a po dobu čínské Olympiády ji budu vozit na autě. Sice si nemyslím, že tím něco změním, ale i tak v tom vidím větší smysl než vozit na autě vlajku českou, fotbalistickou.

Kdo by jel do Chorvatska?

Středa, 4. Červen 2008, rubrika Auta a motorismus

Posledně jsem se tady zamýšlel nad tím, jak si Chorvati váží turistů. Moje touha po moři každým dnem roste a protože Chorvatsku jsem řekl ne, začal jsem se poohlížet po alternativách, prohlídl jsme si pár last-minute nabídek a nestíhal jsem kroutit hlavou. Do Řecka se dá letět na 11 dnů do hotelu s polopenzí za 7.000,- Kč, a to prosím včetně všech těch trapných leteckých příplatků, které cestovky z nějakého divného důvodu nezahrnují do ceny ale píší to zvlášť.

Kdybych jel na vlastní pěst autem do Chorvatska, tak jak to každý rok dělá 800 tisíc Čechů, jak jsem to dělal i já a jak jsem projel i pár dalších států, tak mě to vyjde zhruba takto:

  • cca 35 euro za apartmán pro dva za noc, to je za 10 nocí zhruba 9.000,- Kč
  • do Dalmácie je to zhruba 1.000km, to je zhruba 3.500,- Kč za naftu a podle mých dlouholetých statistik taky přibližně 3.000,- za věci jako pneumatiky, oleje, filtry, brzdy, tlumiče a podobně
  • když vynecháme slovinské dálnice, které se po zavedení půlročních známek staly pro cestu na dovolenou až moc drahým luxusem, tak za rakouské a chorvatské dálnice zaplatíme řekněme 1.000,- Kč

Takže to máme dohromady 16.500,- Kč a to bez jídla, a nejen že bez polopenze, ale dokonce i bez svačiny, kterou si nesmíme vzít s sebou. Navíc z těch 11 dnů strávíme dva dny v autě.

Řecko můžeme mít na 11 dnů pro dva lidi za 14.000,- Kč se vším všudy a s polopenzí na vrch. A jako bonus, cestováním strávíme dohromady 5 hodin a ne 2 dny.

No řekněte, co by mě mohlo donutit jet do Chorvatska? Proč tam ty statisíce Čechů jezdí?

Uznávám, chorvatský apartmám, na který já počítám 9.000,- Kč, se dá pořídit taky mnohem levněji - kupodivu v ČR v cestovní kanceláři. Dokonce třeba i za 999,- Kč za osobu. Přiznám se, to jsem ještě dneska ráno netušil. Má to ale dvě chyby na kráse. Zatímco za těch 9.000,- Kč to probíhá tak, že jedete po pobřeží, když se vám někde líbí pláž a vesnička, tak v ní zastavíte, projdete se, a ve vilkách které se vám zalibí se poptáte, jestli by měli volno. Podle toho co vidím v nabídkách cestovek, např. (cituji): “Primošten. Apartmány v soukromých vilách po celém Primoštenu.”, to chápu tak, že přes cestovku přijedete na místo a zjistíte, že bydlíte v nějaké zastrčené smradlavé uličce kilometr od moře.

Druhá vada na kráse je, že všechny tyto výhodné nabídky cestovek na apartmány v Chorvatsku jsou od soboty do soboty. Jednak je to jen 8 dnů a ne 11, ale hlavně jsou to dny, kdy se po silnicích stěhují desetitisícová stáda sem a tam. Takže místo 9 hodin po prázdných dálnicích (vlastní zkušenost s cestou uprostřed týdne) cestujete 20 hodin v jedné dlouhé koloně (každoroční vyprávění mojí sestry).

Navíc, i kdybych takto ušetřil, tak mě Chorvatsko vyjde na minimálně 9.500,- Kč (=2×999+3.500+3.000+1.000), a to je bez jídla a prakticky za 6 dnů, navíc 2 dny strávím v autě. Pořád ještě mi připadá těch 14.000,- v Řecku za 11 dnů s polopenzí jako mnohem lepší nabídka.

Mimochodem, Řecko má obrovskou výhodu proti třeba Francii - všichni Řekové umí anglicky (o Žabožroutech se dá říct pravý opak). Za moje dvě návštěvy Řecka jsem potkal jen jednoho jediného člověka, se kterým jsem měl problém se domluvit, a to byl děda v kiosku s jízdenkami na metro.

Takže hurá do Řecka!