Archiv článků Březen 2008

Už je to tady

Neděle, 30. Březen 2008, rubrika O mně

Jaro!

Dneska je podle mě první jarní den. Vím že podle astronomů byl už předminulý týden, ale já ho slavím dneska. Začíná zase období, kdy přestávám mít chuť se definitivně odstěhovat z české kotliny někam na jih, k moři, za teplem. Naopak, dnes mě popadla chuť rozložit si slunečník a lehátko na naší maličké zahradě a nasávat paprsky, vyrazit na cyklostezku na kolečkových bruslích a někam do přírody na kole. Už zase prohlížím inzeráty a dívám se kolik by stál krásný pozemek na krásný domeček někde dál od silnice (mnohem dál od hlavní silnice než bydlíme teď), kam by se vešel i bazén a pár ovocných stromů, dal by se tam hrát badminton a byl by odtud výhled do krajiny.

Vyrazili jsme si s drahou polovičkou na projížďku na kole, žádný velký sport, spíš rekreace, a byla opravdu radost se dívat okolo sebe. Holky už zkracují sukně a upínají trička, lidi uklízejí nepořádek po zimně a začínají pracovat na zahradách, meruňkovník na naší zahradě se osypal pupeny.

Zkrátka, ze skeptika a pesimisty, na kterého se vždycky přeměním na čtyři měsíce když musím snášet zimní období, jsem se zase změnil na blázna kterému se tají dech, když se podívá z okna. Ach jo :-) To zase produktivita mojí práce půjde někam, protože budu celý den myslet na to jak odpoledne půjdu bruslit. No co se dá dělat, nežijeme kvůli práci, ne? :-)

Zase začnu jezdit v autě se staženými všemi okýnky (a zase z toho budu nemocný) a snít o tom že si jednou koupím kabriolet. Začínám přemýšlet, kam letos pojedeme k moři. Doufám že se letos podíváme k moři dvakrát, loni jsme měli cestovatelskou dovolenou na Korsice a pak jsme ještě v září chtěli jet na lenošivou dovolenou do Chorvatska, ale to už se nepovedlo. Tak snad letos.

Jaká je francouzská kuchyně

Čtvrtek, 27. Březen 2008, rubrika Nezařazené

Slíbil jsem, že se podělím o nějaký ten zážitek z mého březnového cestování, tak tady je první.

Asi už každý slyšel pojem “francouzská kuchyně”, mluví se o ní ve spoustě holywoodských filmů. Spousta lidí, když tento pojem slyší, si představí šneky a žabí stehýnka, což je samozřejmě hrozně zjednodušené, ale ten pocit běhání mrazu po zádech a znechuceného výrazu který to vyvolá je poměrně přesný.

Francouzské stolování má jedno velké plus. V každé restauraci, hospodě, putice i pajzlu vám vždycky automaticky kromě toho co si objednáte přinesou i “bezednou” láhev čisté vody (skleničky na ni jsou už nachystané na stole) a to prosím zdarma. To mně připadá velmi příjemné, protože já jako nepivař mám občas problém, čím zapít oběd/večeři, protože bohužel spousta hospod v ČR nemá nic jiného než pivo nebo kolu/fantu/sprite/cappy a předraženou bonaqu. Čistou pramenitou vodu ale končí seznam plusů, které dokážu na francouzském stravování najít. Dostanete taky snad vždycky ošatku chleba, což se někdy hodí, ale třeba k bramborám se sýrem mi připadá chleba už tak trochu zbytečný.

Ale abych to vzal od začátku. Za prvé, ve Francii skoro nikdo neumí anglicky, takže pokud neovládáte tu jejich divnou řeč anebo nemáte s sebou tlumočníka, budete mít komplikace. Francouzi jsou ale hodně milí a snaživí a mají trpělivost, takže se s vámi domluví na čemkoliv rukama.

Ve Francii nemůžete jen tak přijít do hospody a sednout si k prvnímu volnému stolu který se vám líbí. Musíte počkat u vchodu, než si vás nevšimne číšník. Ten se vás zeptá, kolik vás je a zavede vás ke stolu. Ptá se, i když všechny stoly v lokálu jsou čtyřmístné a tak by bylo úplně jedno kam si sednete. Francouzi jsou navíc ještě zvyklí říkat že chtějí nekuřácký stůl, i když od letoška je v celé Francii kouření v hospodách zakázáno.

Francouzi neznají omáčky, neznají pořádný kus masa. Žerou hlavně sušené (=syrové a smradlavé) maso nakrájené na tenoučké plátky s nejrůznějšími okrasnými přílohami a různými divnými zálivkami. Ke všemu jedí smradlavé sýry a to tak smradlavé, že zatímco v ČR mám problém jít do hospody, protože pak nechutně smrdím kouřem, tak ve Francii jsem se vrátil z hospody a zjistil jsem že smrdím sýrem.

Často vám na stul přinesou nějaké zařízení, ve kterém se něco vaří. Třeba se v něm rozehřívá sýr, který máte jíst tekutý s vařenými bramborami, anebo se v tom vaří olej, ve kterém si přímo na stole smažíte jednotlivá sousta jídla.

Zatímco průměrný Čech jde do hospody řešit politickou situaci a nalívá se celý večer pivem, Francouzi celý večer jedí. Ne že by se přežírali, ale oni prostě jedí pomalu a hodně hodně hodně v průběhu jídla hovoří a všelijak se baví, jeden chod jídla si vychutnávají klidně dvě hodiny a proberou při tom se známými všechny důležité drby.

Platí se prakticky vždy a všude platebními kartami (samozřejmě to není povinné, ale mně to připadá příjemné). S tím souvisí, že se nedávají dýška jak zvykem u nás, ale číšník přinese účet, dáte mu kartu, proběhne platba, vrátí vám kartu a potvrzení o transakci a odejde. Vy mu pak můžete nějaký peníz nechat na stole když chcete.

Tak to je asi všechno. Abych to shrnul, půjčil bych si text jedné myslím že Uhlířovi písničky:

Ital Francouz nezná ten zázrak,
a tak mu chátrá tělo,
Ital Francouz nezná ten zázrak,
pívo vepřo knedlo zelo…

Doma je doma :-)

Úterý, 25. Březen 2008, rubrika O mně

Možná si někteří všimli, většina asi ne, nějaký ten den jsem nic nenapsal a nebyla to náhoda - byl jsem na výletě dalekém předalekém, projel jsem čtyři cizí země a teď jsem zpět, plný zážitků a v plné síle, abych se mohl zase vrátit do pracovního procesu.

O zážitky se s vámi podělím, takže v příštích dnech nebo možná i týdnech bude asi můj blog monotematický - cestovatelský.

Jak můžou být ti Amíci tak absurdně milí?

Středa, 12. Březen 2008, rubrika Nezařazené

Před nějakou dobou jsem se zaregistroval na webu s takovou burzou reklamní ploch (člověk tam může nabízet svoje webové stránky k zobrazování cizí reklamy za peníze, anebo tam může najít stránky, které by za peníze ukazovaly jeho reklamy, ale to je jedno, o tomhle tento článek není).

Americká firma která to provozuje mi teď poslala e-mail ve kterém mi píšou, že budou mít stánek na jakémsi veletrhu v New York City a kdybych měl cestu okolo, tak abych se určitě stavil říct čau (cituji: “please make sure to stop by our booth and say hello”).

Stejně jako já je u nich zaregistrovaných statisíce, ne-li miliony lidí z celého světa. A každému z nich pošlou srdečný e-mail (a když píšu srdečný tak tím myslím opravdu srdečný, ne jako když televize zn@va říká že my jsme jejich hvězdy) a pozvou ho na návštěvu. A věřím tomu, že kdybych tam přišel, tak mi dají coffee a nějakou cookie a mile si se mnou popovídají. Inu, Amerika.

Neznám nikoho kdo by byl v Americe a nevšiml si, jak jsou tam lidi oproti Evropanům přítulní. Stojíte na zastávce a čekáte na autobus a člověk co k vám stojí nejblíž si s vámi začne povídat. Někomu to připadá divné, ale mně to připadá mnohem lepší než se (tak jak je zvykem v ČR) navzájem pomlouvat. A znám člověka který když se vrátil do ČR tak řekl, že se tam prostě odstěhuje, ať to stojí co to stojí, protože po tom co poznal Ameriku už mezi Čechy žít nechce.

Každý slohový útvar by měl mít závěr, ale já nejsem ve škole a tohle není slohovka, takže končím s otevřeným koncem bez závěru.

Proč jsou čeští státní úředníci víc než obyčejní poddaní?

Pátek, 7. Březen 2008, rubrika Politika

Evžen Snítilí, kterého Socialisti vyloučili ze strany za to že neposlechl taťku Paroubka, prý odmítl zveřejnit svůj životopis s tím, voliči mu životopis taky neukazují tak proč by on měl ukazovat jim ten svůj.

Slyšel jsem to v rádiu, takže nevím jestli to novináři nepřekroutili, ale jestli to tak nějak opravdu řekl, tak je to fakt pako. Chtěl bych vědět, jestli si státní zaměstnanci v té zaprděné české kotlině někdy uvědomí, že jsou státní zaměstnanci. To znamená, že ostatní “normální” lidi si jim dávají část svého výdělku, aby pro ně pracovali - když potřebuji postavit dům, tak si pozvu zedníky kteří mi ho postaví a já jim za to zaplatím. A když potřebuji zákony, aby mě třeba nemohli gauneři beztrestně okrádat a podobně, tak si platím poslance a senátory, aby nám ty zákony udělali. Je to úplně stejný obchodní vztah. Někdo dodává službu a dostává za ni zaplaceno.

O zedníkovi taky chci vědět, jaké domy stavěl předtím, jak vypadají a jestli ještě nespadly. Takže samozřejmě chci vědět i o poslanci, čím se může pochlubit. A když se odmítá pochlubit tím co už dokázal? No tak to pardon, ale to pak chci jiného poslance! Kdyby přišel zedník, že mi rád postaví dům ale odmítá se přiznat co stavěl předtím, tak ho vyženu! Možná je jen ostýchavý, ale spíš se stydí za to co má za sebou.

V ČR panuje mezi státními zaměstnanci hluboko zakořeněná filozofie, že oni jsou ta autorita, ta vyšší kasta, ti důležití, kteří panují této zemi. A ti poddaní? Ti jsou tady od toho aby odváděli desátky, aby “šlechta” měla s čím hospodařit. Když jdu na finanční nebo živnostenský úřad, tak si tam připadám jako školák který jedná s přísnou paní učitelkou. A paní učitelku školák nesmí rozzlobit, protože jinak bude po škole.