Po delší době jsem dnes telefonoval za Velkou Louži. Už z toho naštěstí nemám takovou trému jako před 10 lety, kdy jsem se vždycky nejdřív dva dny klepal hrůzou, než jsem se konečně odvážil zvednout sluchátko a vytočit to číslo. Ale stejně jsem rád, že tam nemusím volat moc často, protože, co si budeme povídat, zvuk který po drátě obletí půl zeměkoule není zrovna nejčistší, a když už je potřeba někam takhle zavolat, tak většinou bývá docela důležité, co se řekne a čemu se rozumí, a přeslechnutí důležité informace může stát dost peněz. Není to jako když volá maminka aby si postěžovala, že jim kocour roztrhl záclonu.

No ale abych se nezakecal do blbostí a nezapomněl, že jsem zde chtěl zvěčnit dvě myšlenky. Za prvé, je to skoro k smíchu, ale ten hovor trval přesně 5 minut a 49 vteřin a stál přesně 1,76 Kč. Aby nedošlo k nedorozumění, tak to radši napíšu ještě jednou: bezmála šestiminutový hovor stál jednu korunu a sedmdesát šest haléřů, a to včetně DPH. Nebylo to samozřejmě přes Vodafone, bylo to přes telefonního operátora miniTEL s.r.o. a jejich službu www.odorik.cz. Nevím jestli je to k smíchu anebo k pláči, že v rámci naší krásné české kotliny by šestiminutový hovor stál klidně 40 korun, a na druhý konec světa jen korunu osmdesát.

Druhá myšlenka je, že než budu nebo budete příště zase volat do ciziny, tak je dobré si nachystat tabulku s fonetickou abecedou NATO. Možná na první pohled nevíte o co jde, ale když řeknu:

alfa - bravo - čárlí - delta - …

tak možná budete mít pocit, že už jste to někdy slyšeli. Je to slyšet v naprosto všech amerických filmech, které mají něco společného s armádou, policií, letectvím atd. Je to ustálená sada pomocných slov používaných při hláskování. U nás se pro zlepšení porozumění používají většinou jména - Adam, Bedřich, Cecílie, Daniel, Emil… ale není to žádné pravidlo. Armáda ale pravidla potřebuje (nemůžou riskovat, že si voják v bojové linii nebude moci vybavit žádné slovo začínající na Q), takže každý voják povinně ví, že ABC… se hláskuje jako Alpha-Bravo-Charlie a tak dále. A tahle užitečná pomůcka se vcelku ujala i mezi prostým Americkým lidem, a já si tímto dávám závazek, že příště to budu používat taky. Je to určitě lepší mít po ruce perfektní slovo pro jakékoliv písmeno abecedy než minutu tápat nad slovem začínajícím na F, které Američan určitě zná a bude znít jednoznačně i v zašuměném telefonu. Tímto se omlouvám za mírně zavádějící nadpis, protože zrovna slovo Filip je pro tyto účely absolutně nevhodné, protože Američanovi nebude jasné, jestli jste mysleli F jako Filip nebo P jako Philip. Správným a jednoznačným slovem na F je Foxtrot

Celou standardní abecedu NATO i se spoustou zajímavých informací okolo si můžete prohlédnout na http://en.wikipedia.org/wiki/NATO_phonetic_alphabet

Byl jsem na prohlídce v protiatomovém krytu. Zážitek to byl, co vám mám povídat, ale to si asi umí každý představit, proto o tom ani nebudu psát. Ale souvisí s tím více-méně vtipná historka, o kterou se podělím.

Když jsme přišli ke vchodu, postával tam už hlouček lidí, kteří se těšili, až se taky dostanou dovnitř. Mohlo jich tam být pár desítek, možná i ke stovce, a všichni stáli na tři metry širokém chodníku, který vede kolem těžkých vchodových dveří do bunkru. Chodník tím byl v podstatě ucpaný a možná sem tam někdo stál i ve vozovce.

Když jsme vcházeli dovnitř, kromě hloučku návštěvníků tam byl i chlapík, který zjevně neměl touhu vidět to memento minulého století zevnitř, naopak, rozčiloval se, co si to dovolujeme blokovat veřejné prostory, a bůh ví, jak jsme otevřeli ty těžké dveře, které jsou odnepaměti zamčené. Vyhrožoval, že na nás zavolá policajty, ale to už jsme se dostali na řadu, takže bohužel nevím, jak se situace vyvíjela v dalších okamžicích. Abych nezapomněl, akce se konala večer, pán šel zřejmě z hospody.

Když jsme o něco později vycházeli z bunkru ven, stálo před vchodem policejní auto, a onen chlapík se rozčiloval ještě víc. Opravdu ty policajty zavolal, ti ovšem, když přijeli, místo aby ten dav gaunerů rozehnali vodním dělem (jak si zřejmě představoval), tak požádali jeho, aby jim ze všeho nejdřív foukl do trumpetky. A to ho tedy pěkně dopálilo. Vykřikoval na celou ulici, že to je přece kontraproduktivní a podobné chytré věci, zkrátka ani do ničeho foukat nemusel a všichni přítomní měli jasno.

Připadalo nám to vcelku komické, a tak jsme situaci ještě chvíli zpovzdálí sledovali. Za chvíli přijelo ještě jedno policejní auto, a po další chvilce ještě jedno, takže už tam bylo pomalu víc policistů než návštěvníků čekajících, až se na ně dostane řada, a všichni se věnovali tomu jedinému stěžovateli. Přitom on ale nebyl od pohledu žádný opilec. Byl slušně oblečený (oblek, kravata), mluvil sice útočně ale přitom souvisle a logicky. Než se tak křečovitě začal bránit té zkoušce na alkohol, tak mě ani nenapadlo že je pod parou, myslel jsem si že to je prostě s odpuštěním magor, jakých chodí po světě bohužel spousty.

Jak to dopadlo nevím, nevím jestli ho nakonec donutili dýchnout nebo ne, a hlavně také nevím, jaký vliv by měl výsledek jeho dechové zkoušky na řešení problému, který nahlásil. On měl totiž v podstatě pravdu - my jsme tam opravdu ucpali chodník tak že sotva mohl projít. A možná že kdyby byl střízlivý a bez odmlouvání policajtům dýchl, tak by tento problém s námi opravdu řešili (na druhou stranu, kdyby byl střízlivý, tak by ho nejspíš nenapadlo kvůli takové věci volat policajty). Ale plyne z toho jedno poučení. Když zrovna neřídíme auto, tak sice smíme chlastat co hrdlo ráčí, ale buďme si vědomi, že z toho můžeme mít problém, když se budeme dožadovat pomoci policie. Co když se stane, že si doma otevřeme víno, uděláme si romantický večer, a sousedi si taky otevřou víno a pořádně se ožerou a budou dělat bordel do rána. O půlnoci mi rupnou nervy, zavolám na ně policii, a příslušníci když přijedou, tak první co je bude zajímat, jestli jsem něco pil já. Může se to stát?

Stal jsem se svědkem zajímavé příhody, o kterou se zde chci podělit, zvěčnit ji tady pro další generace, a možná i získat nezaujatý názor od vás, čtenářů.

Nejmenovaná nadnárodní firma zoufale shání zaměstnance do své české pobočky. Má ale poměrně specifické nároky, proto takových uchazečů, kteří tyto nároky splňují, je jako šafránu. Navíc volných míst je více-méně neomezené množství, firma bere všechny, kdo projdou přijímacím řízením. Čím víc, tím líp, práce je víc než dost, i kdyby se současný počet zaměstnanců zdvojnásobil.

V této situaci přišel na pohovor uchazeč, který ty vysoké nároky splnil, a byla mu učiněna nabídka, že může nastoupit od začátku dalšího měsíce. Ovšem k překvapení managementu, tento uchazeč s přijetím nabídky vyčkával, protože se současně ucházel o zaměstnání v další firmě, a čekal, jakou nabídku dostane tam, aby je mohl porovnat a pak se rozhodnout, kde by chtěl pracovat radši.

Místní manažer sdělil svému nadřízenému manažerovi v zahraniční centrále společnosti, že nadějný zaměstnanec je na dobré cestě. Tento nadřízený manažer zvážil situaci a rozhodl, že nerozhodného kandidáta je třeba získat, dřív než ho přetáhne konkurence, a proto nařídil místnímu manažerovi, aby uchazeči dal ultimátum: rozhodni se do konce týdne, jinak nabídku rušíme.

A to je konec historky, teď už následuje jen můj komentář. Ten zahraniční manažer se podle mého názoru projevil, s odpuštěním, jako vůl. Asi zapomněl, že existuje cosi jako zkušební lhůta. Zaměstnanec má během ní kdykoliv možnost říct: “jdu domů a už nepřijdu” a je to naprosto v pořádku a přesně podle zákona (a samozřejmě zaměstnavatel má stejné právo kdykoliv během zkušební lhůty říct: “jdi domů a už nechoď”). Tedy budoucí zaměstnanec může říct, že nabídku přijímá, podepsat smlouvu, a pak, v den kdy má nastoupit, jen ze slušnosti zavolá, že si mezitím našel práci jinde a nenastoupí. A zaměstnavatel s tím nemůže absolutně nic dělat. Dá se říct, že pro zaměstnance je první tři měsíce pracovní smlouva taková “nezávazná”.

Takže snažit se ultimátem přinutit nerozhodného uchazeče k podpisu smlouvy, to může jen úplný idiot, protože každý strategický smýšlející uchazeč bez váhání řekne: “ok, nabídku přijímám”, a bude se dál rozhodovat. Anebo se naštve, a řekne: “tak na to vám kašlu, ve firmě kde se vznikající dlouholetý vztah staví na ultimátech, tam já pracovat nechci”, a firma tím úplně zbytečně přišla o člověka, zbytečným ultimátem, kterým stejně nebylo možné ničeho dosáhnout.

Nemluvě o tom, co by manažeři dělali, kdyby teď ten člověk řekl že tedy nabídku nepřijímá, a po dvou týdnech, po srovnání s konkurenční nabídkou, přišel s tím, že si to rozmyslel, a že by do toho šel. Co udělá management? Buď ho vezmou, čímž se docela dost ztrapní, ukáží, že jejich výhrůžky a ultimáta není potřeba brát vážně, anebo ho nevezmou, čímž díky svojí ješitnosti připraví firmu o drahocenného člověka. Jedno horší řešení než druhé.

Jo a abych nezapomněl, dopadlo to tak, že uchazeč na to ultimátum nijak nereagoval, a po dvou týdnech si vrabci na střechách začali štěbetat, že nastoupil ke konkurenci.

T-Mobile mi zrušil telefonní číslo, které jsem měl 12 let. A prý neexistuje šance jak ho obnovit. Jedině rok počkat, a pak si ho koupit zpět, jako “zlaté číslo” za 5.000,- Kč. Věřili byste tomu? Moje vlastní číslo, které má pod mým jménem už od minulého století uloženo sto lidí včetně několika bank, úřednic na finančním úřadě, zdravotní pojišťovně a čert ví kde ještě. Ale poslechněte si celý příběh, jak k tomu došlo.

Můj první telefon byl Siemens C25. Koupil jsem si ho v Twist sadě v roce 1999, v době, kdy vlastnit utržené sluchátko nebyla vůbec samozřejmost. Byl jsem tenkrát z toho zázraku moderní techniky úplně unešený, sice jsme doma neměli pořádný signál sítě Paegas, ale to mi nemohlo moje nadšení zkazit. Protože tenkrát nebylo moc komu volat ani psát, tak jsem neutrácel žádné velké částky, a navíc rok poté spustil svoje služby Oskar, s nižšími cenami, a už tenkrát začala moje SIMkartová schizofrenie - používal jsem vždycky nejméně dvě SIM karty různých operátorů, někdy jsem se střídal v jednom telefonu (mladická hyperaktivita), jindy jsem u sebe nosil dva nebo i tři telefony (stařecká “co kdyby se někdy hodilo”).

Stařičký Siemens C25 je samozřejmě dávno na věčnosti, ale ta prapůvodní SIM karta, ještě s logem Paegas, mě doprovází dodnes. A donedávna se těšila dobrému zdraví. Jenže jsem z ní prakticky nevolal. Naposled jsem ji dobil loni v srpnu, těmi minimálními 200 korunami, a od té doby tam pořád nějaký kredit byl. V červenci mi T-Mobile poslal SMSku, že se blíží konec platnosti mého kreditu, ať si dobiji další. Mávl jsem nad tím rukou. O pár dnů později mi přišla další SMSka, že platnost mého kreditu skončila, a pokud si nedobiji další kredit do 14 dnů, tak mi zruší číslo.

Říkal jsem si že blafují. Od někoho jsem dřív slyšel, že taky dlouho nenabíjel a už chtěl Twist kartu zahodit, ale pak mu z T-Mobile volali, že když si nabije, tak mu přidají dalších 100% jako dárek zdarma. Tak jsem si řekl, že taky vyčkám, jestli z nich něco nekápne. Anebo i kdyby nedali žádný bonus, tak aspoň vyzkouším, co se bude dít dál. Ale nedělo se nic. Z toho čísla už nešlo volat ani SMSkovat, ale jinak SMSky ten telefon přijímal normálně a volat se na něj taky dalo. Takže pro mě žádná změna, protože jsem z něj stejně nevolal ani předtím.

Čas plynul, a najednou, zhruba po dvou měsících, jsem si najednou všiml, že ten zmiňovaný telefon nemá signál. Nejdřív mě napadlo, že T-Mobilu spadla síť, ale pak se ukázalo, že se to týká jen mého telefonu, a tak mi bylo jasné, že to je další krok. Inu zavolal jsem na infolinku, a říkám, že jsem si nedobil rok kredit, a že teď se to číslo jeví jako neaktivní, tak bych ho chtěl znovu aktivovat, abych si ho mohl dobít. A prý to nejde. Nevěřil jsem tomu, tak jsem zašel na značkovou prodejnu, a tam mi bylo řečeno to samé - nejde to, to číslo se i jim v jejich systémech jeví, jako by neexistovalo, takže i kdyby chtěli, tak ho nemohou aktivovat, protože prostě z jejich úhlu pohledu neexistuje.

A tím vlastně končí celý příběh. Moc mi o to číslo nešlo, udržoval jsem ho při životě vlastně jen z nostalgie a pro případ, že by se chtěl ozvat někdo ze starých známých, se kterými už nejsem v kontaktu, a proto neznají moje nové telefonní číslo. A vlastně mě obtěžovalo pořád dobíjet ten telefon, ve kterém ta SIM karta byla. Tak jsem si s operátorem zahrál hru, kdo má pevnější nervy… a jak to dopadlo už teď víte. Ale plyne z toho poučení: pokud máte svoje telefonní číslo rádi, tak neberte na lehkou váhu žádnou výhrůžku, kterou vám operátor pošle, protože nikdy nevíte, jestli to nemyslí vážně, a jestli už to není výhrůžka poslední.

Jak už jsem se zmínil u minulého článku o prázdné obálce od Vodafonu, dnes napíšu dva články. Ten druhý bude o neuvěřitelné vychcanosti novinářů.

Snad všichni v posledních dnech slyšeli z televize nebo četli v novinách, že v Americe popravili člověka odsouzeného za vraždu policisty. A že je dost pochyb, jestli toho policistu opravdu zavraždil nebo ne. Ony to byly takové líbivé titulky - “USA popraví možná nevinného člověka”, nebo “Papež požádal o zrušení popravy”. A pod těmito titulky nám novináři předkládali fotky nebo záběry truchlících příbuzných a stovek demonstrantů, kteří prosí, ať soud nechá chudáčka nevinného Troye žít.

Ale z nějakého důvodu žádné české noviny nepopsaly celý příběh toho večera. Můžete si o tom přečíst poměrně dlouhé povídání třeba na Wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/Troy_Davis_case

Dovíte se, že Troy zřejmě nebyl žádny nevinný svatoušek. Už na škole měl přezdívku Rah, což byla zkratka z Rough as Hell, doslovně přeloženo Drsný jako peklo.

Roky před tou nešťastnou událostí byl obviněn z vlastnictví pistole s vybroušeným sériovým číslem. Řekněte, když chcete mít legálně drženou zbraň jen pro účel vlastní obrany, nemáte důvod z ní vybrousit sériové číslo, nebo jo? Za toto byl odsouzen jen k pokutě.

Ten den byl Troy na nějaké bazénové párty se svým kamarádem Darrellem Collinsem. Když z párty odcházeli pryč, křičeli na nějací lidé z auta nějaké obscénní urážky. Troy Davis (anebo někdo jiný?) na ně vystřelil a jednoho z nich trefil do hlavy. Ten člověk, Michael Cooper, to přežil. Pak šli Davis s Collinsem dál, a na parkovišti u restaurace Burger King potkali Redda Colese, který se hádal s bezdomovcem o plechovku piva. Troy Davis (nebo někdo jiný?) toho bezdomovce začal mlátit pistolí (!). Když to viděl hlídač toho parkoviště (který shodou okolností byl jinak policista, ovšem ten večer nebyl ve službě), tak je šel uklidnit, a Troy Davis (nebo někdo jiný?) ho střelil, nejdřív do hrudi, a když ležel na zemi, tak ještě do hlavy. Ještě ten večer odjel Troy Davis do Atlanty, což je nějakých 400 kilometrů, čili spoooousta příležitostí, jak se zbavit vražedné zbraně (která se nikdy nenašla). Vrátil se 4 dny, když už byl hledán policií, protože jeho rodině vyhrožovaly drogové gangy (to se úplně normálním lidem úplně běžně nestává, že ne?), takže se vrátil více-méně proto, aby policie poskytla jemu i jeho rodině policejní ochranu.

Celé to vražedné představení vidělo dohromady 9 svědků. Někteří viděli první střelbu při odchodu z bazénové párty, někteří viděli druhou střelbu na parkovišti. Většina z nich v průběhu těch 20 let svoji výpověď nějakým způsobem změnila. Takže možná že byli tenkrát zmanipulováni policií, aby vypovídali proti Davisovi. Anebo možná byli během těch 20 let zmanipulování Davisovými kamarádíčky, aby svoji odpověď proti němu odvolali. Protože z celého toho příběhu mám pocit, že pan Davis nebyl zrovna čistý jako lilie, nebo myslíte že jo? Myslím že běžný nevinný člověk se většinou nepřiplete ke dvěma vraždám za jeden večer (byť oběť první “vraždy” tu střelu do hlavy přežila, takže to byla vlastně jen jedna vražda a jeden pokus o vraždu, ale to už je jedno).

A co je pointa tohoto mého článku? Že vylíčit příběh celý, to se českým novinářům nehodí do krámu. Kdyby čtenářům přinesli zprávu o popravě jakéhosi gangstera, tak by to všichni pustili jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože takových gangsterů jsou plné kriminály, o jednoho víc nebo míň. Ale novinářské hyeny potřebují prodat reklamu, takže potřebují uvařit senzaci za každou cenu, i kdyby měli půlku skutečnosti zamlčet a druhou půlku si vymyslet.

Mimochodem, zajímavé je, že zatímco píšu tento článek, tak ta stránka na wikipedii se mi mění pod rukama Inu nové informace stále přicházejí, doufám že tam během pár hodin nebude úplně něco jiného, než co jsem přepsal sem.